Dnešní ráno se mi tolik nechtělo vstávat, nebýt Métinky, která mě budila svým šlapáním po mém těle, lohtáním jejích vousků, snad bych bývala ani vestala. Venku byla pěkná zima, poletoval sníh a já jela, jako ten největší blázen busem na nádraží, kde jsem přehopsla na vlak, který mě mě dovezl do školy. Cesta téměř neutíkala, ve vleku nebylo k hnutí, už abych byla na místě, pomyslela jsem si. Jenže v Ústí bylo ještě horší počasí, místo očekávaného sněhu z nebe padal déšť....

   Po dvou hodinách psychologie jsem se rozhodla jet domů, takže jsem celou tu hroznou cestu musela absolvovat ještě jednou. Hrůza.

   Proč já jsem jen ráno nezůstala v téplém pelíšku?