Ale já tam být nechtěla. Nebyli to moji lidi. A já je neznala. Všichnividěli tu malou usměvavou holku v koutě na židli. Nechávala se objímatkolem ramen. Neznali mě. Neviděli zrcadlení. Já tam být nechtěla!Neviděli, jak jsem seděla ve vystydlý vaně mezi mýdlovou pěnou a cákalasi vodu na obličej, aby mokro soustavně mazalo slzy. Jako by šel umýtten řev, kterej byl ve mě, a neexistoval nikdo, kdo by ho slyšel. Jenžeje hloupý nedržet závazky a tak jsem tam byla. V rámci držení party, nakteré mi už prakticky nezáleželo. Nebylo proč. To zelený kouzlo miproklouzlo mezi prsty, z léta nezbylo nic kromě toho divnýho kluka,kterýho jsem chtěla mít strašně daleko od sebe. Chtěla jsem být conejdál od něj. Se svýma lidma. Dala bych rok života za deset minut sněkým z Vás. S kýmkoliv. Nikdo tam ale nebyl. Žádnej z Vašich pohledůtypu jsem-tu-už-se-neboj... nic... Ale já byla tak strašně sama!!!
Mít možnost páchat zázraky, luskla bych prsty a schoulila se vpeřinách. V koutě postele. Mojí vzdálené velké oranžové postele vrozvířeným pokoji. Toužila jsem po ztlumeným Plíhalovi, hrnkučaje...nic víc.... zamyšleně bych listovala pujčenou knihou a bylo bymi dobře. Zacpala bych si uši, až by začlo půlnoční šílenství.
Ale já neumím moc dobře luskat. Tak jsem zase seděla na rozviklanýžidli a křičela tak nahlas, že to nikdo neslyšel. Zkoušela jsem seschovat v mezerách matrací, ale to taky nešlo. Byla tma a já i vespánku zuřila, ve chtění odmotat se ze všech spacáků světa. Zbavit seprstů na svým obličeji.
Ten zbloudilej pár s kytarou a zajímavým historkama mi dalnaději....chvíli nebylo pusto. A psí oči obrovské černé feny, to bylsmybol něčeho známýho a jistýho. Pak jsem plašila sny jednou sklenkouza druhou, tak jako všichni. Jestli se pilo podle toho, jak se kdo bál,všichni jsme byli zděšený trosky! Ale pokaždé se to chvíli dařilo.Potom mi bylo zle od žaludku. Potom mi bylo zle od hlavy. Potom mi bylozle od srdce. Ze všeho nejvíc mi bylo zle od někoho. A ze sebe samé.Zbitě jsem se choulila v rohu, když ostatní povídali. Být sama bylo vté hluboké agónii o něco míň osamělý. V roli černé věci se dalo smát. Vroli černé věci jsem mohla spát a dýchat. Moje já bylo jinde. V roličerné poloviční existence se dalo štkát do vzpomínek. Dalo se zavřítoči a počítat vteřiny.
Dodnes se vyhýbám tomu místu pod oknem. Je zlý. Nakonec jsem některýlidi měla moc ráda. Bylo zvláštní, loučit se jako holka jednoho kámoše,určitě se brzo uvidíme! to tak... Já už věděla, že to byl asi poslednístisk ruky. Radši se na cílové rovince naposledy pobavit, opile seusmívat, snažit se zatlačit do pozadí to špatný. Jo, bavila jsem se.Ale o tom uvnitř jsem našla sílu napsat až teď. Už nikdy prosím, užnikdy...