Nenáviděla jsem
svý ruce.
Nenávidím je doteď.
Neumí!!!Neumí to.
Jen chrlí spousty černý barvy.
Asi z myšlenek.
Pokreslených instantní fantazií.
Tisíce balení v batůžku.
(Nedojdou mi, nikdy.)
Nenávidím svoje ruce.
Protože...
Nej.

Nejprůměrnější malířka.
Jak krásný slovo!
Nemáš na to...
Slečno, ten obraz je krásný...
Říkal někdo?!
Ne, jen šepoty z noci.
Asi venku před domem, kde včera seděli mladí lidi a nemluvili na sebe.
Ona mlčela. Nevěděla co říct.
(Ostrá a sebedestrukční.)
Neumí!!!
Já.
Slova jsem vdechla a dusila se.
Ustálit bradu.
NEBREČET!

Já.
A moje smutně průměrný ruce.
Nenávidím svoje ruce.
Směšně umouněný od tužky.
Kreslířka rozmazaných očí,
bez nápadu.
Bez talentu. Zbytečná sebeúcta.
Malý plagiátor víkendových nálad.
NEUMÍ TO!

A černá barva tekla ulicí. K ránu.
Ruce, co neumí kreslit.
Neumí malovat.
A neumí být ani obyčejně skromnýma rukama!!!
Ten vztek, ten vztek, no tak!!!
(Hrouda v kapsičce se drolí.)
Chtěly by objímat a nezašpinit Tě.
Výčitkami.
Promiň, za ty šmouhy, já nechtěla mlčet!
Já nechtěla.

A Ty jsi neodešel.
Jen tak si houpeš opilé klubíčko mrtvých nadějí v klíně.
A líbáš ho do vlasů.
Všechno je najednou pevnější,
žádnej strach, žádný pochybnosti.
I přes TY ruce...
který špinavě hladí (a mají Tě tak rády...)

Stejně nenávidím svý ruce.
Směšně,
směšně průměrně čmárající na krabice s čerstvou kocovinou na zítra...
(Balíček s talentem zase nepřišel.)

Čmárám... a lidi čumí.
(Neumím kreslit.)