Co další krásný slova?
Snadno se věří...
Moc bych si přála vymazat
ty zlovolnosti mých škodolibých nápadů.
Za zvuku jedinýho zaskřípání zubů.
Anebo...

Z holky v bílých šortkách udělat hvězdu.
Pár stop od Orionova pásu.
Z lahve a dvou sklenic s absencí mých otisků...
... další kousek vlevo.
A třetí z plyšovýho medvěda.
/moc dobře jsem si všimla prťavé nožky čouhající z nejzaššího kouta pod nočním stolkem!
Rozehrál mi křivej úsměv na rtech,
tenhle postminulostí symbolismus.
Post minulostní!/
Trojhvězdí...
A pak jednu po druhé vidět padat!
A přát si.

Novej svět bez puklin,
ve kterým mě hladíš po tváři
a já se ve spánku usmívám.
A nebudím se.
/Stejně jako posledně.../
Sladký, co?

Nechám si zdát o rtech
obarvených sauvignonem,
jediných,
který umí opravdově líbat.
Jediných,
z jejichž slov si já,
pomatená keramička pocitů,
modeluji fňukající pravdy.
Za vlasy přitažený náplasti se vzorkem kamélií.
Markéta umřela
a slečna Lescaut byla taky moc hloupá.
Láska neumí nemít epilogy?

Nemá smysl bušit na srdce.
V tý mojí malý arytmii nebylo místo pro zadní vrátka.
Dnes už ti neumím utýct.
Nechci.
Přesto, že neumím dělat hvězdy,
a proto je mý nebe plný otazníků,
neumím a nechci...