Ležela jsem. A všechno bylo tak daleko...
Nejbližší společnicí mi byla noc. Jen temnej hustozávoj ticha. Obrovská spousta plíživý tmy.
Šedo. Napravo, nalevo, nade mnou, ve mně.
Šedo a Nic.
Šedo místo spektra mých nekončících barevných iluzí. Zčernalý nic mi kolovalo v žilách. Líně a neduživě. S vědomím, že už se mi nerozklepou kolena, nerozbuší srdce, že už se neumím usmát.
Že už asi neumím ani poznat, jestli mě v očích pálí pověstně nesnesitelná lehkost bytí nebo obyčejným beznadějnem vymačkaný slzy.
Že už se rozkládám zaživa, s hlavou tak ztěžklou šířícím se prázdnem, chutí myslet na zamčený dveře, rozervaný peřiny, špinavý kachličky a studený zdi. Na beton, hlínu a prach. Protože všechno bylo tak daleko a já už necítila vůbec, vůbec nic. Jen slabou touhu nebýt. Nebýt...