Bez názvu II. (Poezie(Fuck))
(Nevím no....)
Zaznívají první tóny,
Publikum začíná propukat v nadšené vzrušení.
Opona rozevře se,
Pro duši křehkou mučení.
Za chvíli ozývá se hlas,
lidé za tebou začínají zpívat.
Musíš jít zpěvem s nimi,
Své pravé pocity skrývat.
Začneš z hrdla svého vyluzovat zvuky,
Publikum jen tiše šumí,
rozklepána tam před nimi stojí,
Oni nevědí co ve skutečnosti umí.
Při scéně šťastné se rozpláče,
Při scéně smutné nedokáže plakat.
Proč by měla hrát?
Proč musí na umělost lidi lákat?
Vždyť city jsou to nejvzácnější,
Proč musíme v životě hrát?
Přetvářka a pravda jsou proti sobě jako na bitevním poli…
Jen ona musí její rozhodnutí znát.
Nedokáže udržet přetvářku,
Najednou pláče když smát se má.
Klekne na kolena, je poražena,
Ten pocit důvěrně zná.
Publikum pokřikuje: To jsou skandály!
Es sind skandale!
Proč se vám posmívají,
Když už máte namále?
Dál stojí na jevišti ,
Duši má zraněnou.
Dál stojí na jevišti života,
Pravda je její jedinou.
Sama stojí před zataženou oponou,
Pořád má na obličeji masku.
Ach, kdy se to lidé naučí,
Neprohrát tuto důležitou sázku…
Jménem život?
Snad výjde po každém dešti duha,
Snad slunce prosvítí naše duše.
Snad pochopíme že lhát nemá cenu,
A budou vám na vaše pódium házet růže.
