Andělka byla. Je to evidentní fakt. Nedá se říci nic jiného než, že byla. Narodila se jako každé dítě ženě. Kojili ji. Převlíkali. Občas byli hodní, občas ne, ale pořád existovala. A najednou, jako když utne. Kdo ví co bylo! Andělka byla a teď není. Je to evidentní. Na ulici ji nepotkáte. Pravda, nepotkali byste ji ani dřív. Nevycházela z dou. Nechtěla nemohla. O jedné noze se chodí špatně. Taky dobře neviděla. Ani její tři oči jí nepomohly. Odmalička ěla šedý zákal. (Neměla hračky) tak chodila po prázdné cele, hopkala jednou nožičkou, opírala se dvěma ručičkama a tema očkama propátrávala pološero. Žila spokojeně. Nic jí nechybělo. (Neměla kamarády) Všichni se o ní krásně starali, dávali ji najíst i napít. Pouštěli jí Mozarta a Bacha. Andělka je měla ráda. (Neměla rodiče) Ale jednoho dne zmizela ze své cely, od Mozarta, Bacha, běloby a nemocničního odéru. (Měla jednu ledvinu) Byla potřebná. Vůbec to nebolelo. Lidé okolo ji měli rádi takovou, jaká byla. A ona byla velmi cenná. Byla velmi cenný vědecký materiál. A jak byla, tak najednou nebyla. Ale ať  je to jak je to určitě pomohla.