Včéra, dne 29.11. 2008 zemřelo moje velké štěstí. Můj Bady mi pomáhal v jednom celém roce, kdy jsem to nejvcíe potřebovala.  V tom nejtěžším roce mi můj Badýsek vždy vykouzlil úsměv na rtech. A za to já mu moc děkuju. Chovala jsem si ho v náručí už od malého štěňátka, trpěla jsem s nim když mu tupírovali ouška. Vždy mě s velkou radostí vítal a skákal na mě div mě nesrazil na zem. Teď přijdu a už to tak nebude ten pocit jak se mám zachovat a pocit, že už se to nikdy nestane. Jako by v pátek věděl co se stane. A čekal jen až se semnou a vlastně i já rozloučím. Vím, že bych to neměla dělat, ale to že moje štěstíčko už neni mezi náma, za to může jedna osoba. Opravdu vím, že tohle nemám dělat, ale já to tak cítím. "Kdy by jsi mě poslechl"!!!!! NIC BY SE NESTALO. Čas, jak se říká vyléčí všechno. Jen budu muset čekat. SBOHEM MILOVALA JSEM TĚ A NIKDY NA TEBE NEZAPOMENU

Ty drahé děťátko,
v životě nelze brečet a lkát,
v životě nutno také se smát,
s životem samým třeba se prát,
vždy s pravdou vpřed a ne lhát.

Snad se to zdá je stařeckou zvěstí,
však není to tak, a nechci se plésti
do cesty mládí, jež si klestí
cestičku do světa pro lidské štěstí.

Vždy více umět a více znát,
v práci i v životě se umět smát,
stále se snažit a s trochou štěstí
k tomu lze život snadno snést.

Nechtěj víc, než život ti může dát,
žij krásný život - jen nechtěj si s ním hrát!!

Zdálo se mi, že vytlačuju bosýma nohama stopy do mokrého písku. Víděla jsem mé stopy mizet  v dáli - ale nejen mých nohou. Stopy byly dvoje. Ty jedny patřily Bohu. Vydala jsem se na cestu. Černé koně mě vezli do nejistoty, do neznáma, ale i do utrpení. Otočila jsem se a pohlédla do písku. Je Bůch ještě se mnou? Boží stopy zmizely, zůstali jen moje. Slyšela jsem svůj hlas, jak se ptá: "Bože, kdysi jsi mi slíbil, že mne nikdy neopustíš a budeš vždy vedle mne, když tě budunásledovat. Proč ve chvílích, kdy mně bylo v životě nejhůř, jsou v písku pouze moje stopy? Proč jsi mne opustil, když jsem tě potřebovala nejvíce?" A Bůch odpověděl: "Moje nejdražší dítě! Miluji tě a nikdy jsem tě neopustil v těžkých dobách. Ano, ty vidíš v písku jedny stopy, lae to nejsou tvoje stopy, jsou to stopy MOJE! V těch chvílích jsem tě totiž chránil a nesl ve svém náručí.

Nebyla to představa, byla to lásaka, co vešlo do jejího života.....Ale nemohla být s ním, byla sama, tak jí slzy stékaly, nikoho se neptaly, jestli mohou stéct po jejích tvářích....
Lehce a odevzdaně napsala dopis, poslední rozloučení se svou láskou, vzala si život, černé myšlenky do duše se jí vetkaly, teď už se netrápí, věčně bude spát na zvadlých růžích....

Snažím se řvát do celého světa, k čemu? Stejně mě nikdo neposlouchá. Mám chuť utéct do světa, do svého světa, kde bych byla sama a lidé by mě nechali na pokoji. Nevim co si mám vybrat, na jednu stranu ty lidi potřebuju, ale na druhou stranu mám chuť být sama. Občas si tak večer lehnu a koukám do stropu, tečou mi slzy po tvářích. Ptám se sama sebe proč tady vlastně jsem? V životě pořád dělám to samé.....nemám nic nového. Jsem jak zakletá princezna, vysvobodit by mě mohl jen princ, ale ten už to asi ani nestihne. Já chci, aby to stihnul, aby se na to nevykašlal:(. Hold se musím smířit s realitou, že nejsem princezna a nikdo mě nezachrání. Chce se mi spát a nikdy se neprobudit, abych tenhle hloupej svět už nemusela obývat. NECHCI TU BÝT!!!!