Heavy metal je hudební rockový styl, který se začal formovat již na přelomu 60. a 70. let 20. století, nicméně v podobě, jaké ho známe dnes, se objevil až v 80. letech jako takzvaná Nová vlna britského heavy metalu. Je charakteristický rychlým a agresivním rytmem a používáním elektrických kytar. Začátky heavy metalu žánrově vycházejí z křížení blues a rocku. Přímého předchůdce lze hledat v hard rocku, a sice ve skupinách jako Black Sabbath, Blue Öyster Cult či Deep Purple a Led Zeppelin.

Evropa
První formace, o které se dá říci, že hrála heavy metal, jsou Judas Priest, jež byli kapela Judas Priest vytvořila v Británii velice proslavenou tzv. NWOBHM (New Wawe of British Heavy Metal - Nová vlna britského heavy metalu). Další anglickou metalovou legendou jsou Venom. Na evropské pevnině se tímto stylem proslavily německé skupiny Accept (skupina Accept je mimochodem mnohými považována za tvůrce heavy metalu), které později ovlivnili další, jako např. Grave Digger a Helloween. Seveřané dali metalovému světu např. dánské Mercyful Fate nebo švédské Bathory. V druhé polovině 90. let oživila klasický heavy metal švédská kapela HammerFall, jež je proto někdy obviňována z vykrádání heavymetalových legend.

Amerika
V počátku osmdesátých let byly v USA velmi populární glammetalové skupiny jako Mötley Crüe, W.A.S.P., Dokken a Twisted Sister. Jednou z prvních a nejznámějších amerických kapel hrající heavy metal jsou Manowar. Tvrdší odnoží byla např. silná thrashmetalová čtyřka Anthrax, Metallica, Slayer a Megadeth. Další významná jména jsou např. Testament, Overkill, nebo brazilská Sepultura.

Česká scéna
Heavy metal byl a je oblíbeným hudebním stylem části obyvatel České republiky. V 80. letech na oficiálních nosičích vycházela alba s tímto hudebním stylem jen zřídka, a to až ve 2. polovině 80. let, např. alba skupiny Citron Plni energie a Radegast (vydána i v zahraničí), mimo to se hlavně pořádaly různé metalové zábavy a koncerty. Supraphonská „metalově“ laděná Rockmapa č. 1 vyšla v roce 1989. Mimo jiných na ní byly zastoupeny skupiny Citron, Vitacit, Törr, Arakain či teplický Motorband, v kterém začínal jako zpěvák Kamil Střihavka. V devadesátých letech jsou českými zástupci heavy metalu a jeho dalších odvozených stylů např.Kryptor, Debustrol či Root.

Navazující styly
V 80. letech na heavy metal navazují melodický speed/power metal a agresivní thrash metal. V devadesátých letech vycházejí z heavy metalu některé další podžánry jako death metal, black metal, gothic metal. Jako odpověď na „uhlazený“ hevík vznikl hudební styl grunge (anglicky drátěnka na nádobí), jehož zpěváci byli přesným opakem čím dál více komerčního heavy metalu (svědčila o tom například image členů skupin - zatímco grungoví zpěváci byli pověstní „flanelovými košilemi, ušpiněnými teniskami Converse, mastnými vlasy a tvrdými drogami (kokain a heroin)“, interpreti heavy metalu se objevovali s natupírovanými vlasy, v čistém, neroztrhaném oblečení atd…). Zajímavá je též interpretace tohoto žánru na klasické hudební nástroje skupinou Apocalyptica.

Emo je americký slangový výraz označující styl oblékání nebo hudby, nebo též nešťastný a melancholický stav mysli. Jako emo jsou také označování členové „emo scény“ a osoby zapadající do příslušného stereotypu.

Historie
Od poloviny osmdesátých let byl výraz emo používán výhradně pro hudební styl inspirovaný tehdejší washingtonskou scénou. Když se hudba koncem devadesátých let dostala do povědomí širšího publika, začalo slovo nabývat dalších významů.
Původ výrazu samotného je nejasný. V roce 1985 členové skupiny Rites of Spring poznamenali v interview pro časopis Flipside, že je někteří fanoušci začali označovat jako „emo“, údajně podle emocí, které skupina ukazovala při svých vystoupeních. V následujících letech bylo „emo“ vnímáno jako zkratka z „emotive hardcore“, či „emotional hardcore“, čímž byl tehdy druh hudby označován.
V dnešní době je slovo emo používáno v širším významu, a je často považováno za zkratku slova „emotivní“. Po roce 2000 začaly hudební skupiny jako Dashboard Confessional popularizovat dramatičtější a osobnější „emo“ styl, jehož texty daleko více oslovovaly teenagery, poprvé zakoušející životní a vztahovou frustraci.
Spolu s tím začala být hudba známější, a „emo“ začalo být okolím používáno jako termín pro přehnané melodrama či ublíženost. Na fanoušky pak často mířily věty jako „nebuď tak emo“ či „vzmuž se, emo děcko“ vyjadřující dojem, že se berou příliš vážně.
Když začala velká vydavateství zařazovat podávat skupiny jako „emo“, postupně se sjednotily i zpočátku různé styly jejich prezentace. S tím začal být s emo spojován styl skupin jako My Chemical Romance nebo Panic! at the Disco, a to včetně černého líčení očí a dlouhých vlasů, zakrývajících oči.

Móda a kultura
Jako emo jsou označovány dva různé styly oblékání. První vychází z „indie emo“ scény devadesátých let, a má vazby na indie rock a punk rock. Zahrnuje oblečení obnošeného vzhledu, typicky v khaki barvách. Trička bývají menší, s potiskem ve stylu osmdesátých let. Tašky a batohy bývají zdobeny špendlíky a odznáčky různých kapel.

Druhý populární styl je tmavší a vyznačuje se narovnanými vlasy obarvenými na tmavo (typicky černou, červenou, nebo nějaký nepřirozený odstín tmavé barvy). Muži nosí upnuté kalhoty, obvyklý je piercing rtů či obočí a tmavý makeup (u žen i u mužů; nejvýraznější je černá tužka na oči, ale vyskytují se i červené oční stíny). Častým doplňkem jsou brýle s tlustými tmavými obroučkami, které občas nosí i jedinci kteří brýle nepotřebují.

Oblíbenou obuví jsou kotníčkové tenisky nebo skate boty.

Přestože „emo“ označuje jak oblékání a postoje fanoušků emo scény, tak i původní hudební styl, jsou od sebe tyto dva významy značně vzdáleny. Emo jako hudební styl dlouho předchází slangovému označení „emo“. Současně je mnoho dnes aktivních hudebních skupin označováno jako „emo“ zhusta jen proto, že se jejich styl oblékání shoduje s významem slangového výrazu.

Častým stereotypem je asociace ema se sebepoškozováním, zejména pak podřezáním zápěstí, což může být do značné míry způsobeno „emo“ texty, které o sebepoškozování nezřídka mluví.

Pogo je tanec, který vznikl na konci 70. let jako vzdor proti diskotékové kultuře. Tancuje se hlavně na punkových nebo metalových koncertech

Tanec
Tento tanec nemá žádný pevný řád, tanečníci se při něm řídí svou intuicí. Tancuje se tak, že lidé nejblíže pódiu (v tzv. „kotli“) poskakují nahoru a dolů v osmidobém rytmu, někteří z tanečníků příležitostně upadnou nebo nabourají do ostatních. Pokud někdo upadne, ostatní mu zpravidla pomohou na nohy. Nezasvěcený pozorovatel může nabýt dojmu, že se tanečníci mezi sebou bijí. Lidé se skutečně zraní pouze v minimálním počtu případů, často svou vlastní vinou.

Jiné verze
Existuje též tvrdší verze poga, např. pig pogo (prasečí pogo, mlejn), při kterém se lidé kopou, dávají si pěstí, lehají na sebe a záměrně do sebe narážejí. Riziko zranění je v tomto případě větší, ale není dovoleno nikoho záměrně zranit. Je třeba si uvědomit, že pogo není boj, ale zábava.

Minimalizace rizika
Pro zminimalizování rizika zranění pořadatelé na větších koncertech upozorňují návštěvníky, aby si sundali stahováky a jiné předměty s pyramidami nebo kužely, případně tyto předměty návštěvníkům odebírají

Fast Food Orchestra
Polemic
Green Smatroll
Vertigo
2v1
Chancers
Sto Zvířat
Basta Fidel
CBM23 (Contra Bonos Mores 23)
Tleskač
Ska-pra-šupina
Dva a půl cvrčka
All No Stars
Al Skapone´s
Gentlemen´s Club
Jo!Ska
Drunken Boomerang
Skalená Treska
Chaotic
Brand New Second Hand
Ska´n´daal
V3SKA
ska2tonics
Prague Ska Conspiracy
Disco Balls
Sakumprásk
V3Ska
Mama Earth

Zrození jamajského ska

Koncem padesátých let minulého století byly velké bigbandové americké orchestry nahrazeny menšími soubory s více bebop/R&B zvukem. A v té době právě i na Jamajce vetšina souborů značně mění svoji tvář. Většina muzikantů je ovlivněna poslechem amerických rozhlasových „šlágrů“ a tento fakt se zákonitě promítá v jejich následné tvorbě. Přesto Jamajčané skórují a přicházejí s něčím naprosto novým.

Zvyšující důraz je kladen na offbeatový rytmus menta, který přichází krátce a oddělovaně. Tento zřetelně synkopovaný rytmus drží kytara a klávesy a nový hudební styl je na světě. Jmenuje se SKA.

Prvním kdo vůbec využil tohoto rytmu byl Ernest Ranglin společne s Clue J & The Blue Buster (to je ten, jenž byl známý svým pozdravem Love skaskavoovie a o kterém se mnozí domnívají,že svým pozdravem ve zkrácené formě, ska pojmenoval). Když se jednou Clue J pokoušel z kytary něco dostat, řekl : „Make the guitars go ska!ska!ska!“ (tak to je jedna z několika historek kolem vzniku názvu).

Ska rytmus byl odvozen ze „Schuflle“ a „Boogie“, které bylo v mistních „dance halls“ tolik oblíbené. Kombinací populárních stylů jako je „mento“, „burron rhytm“ a stylů nových, byly položeny základy první populární jamajské hudby. Do jisté míry se zde promítaly i vlivy z okolních karibských ostrovů, které sebou přiváželi emigranti z Kuby (Laurel Aitken), Trinidadu, Barbadosu atd. Ska boom se dostavil shodně se získáním nazávislosti a odjezdem Angličanů v roce 1962. Ska se na Jamajce stává nesmírně populární a hudební producenti se jej pokoušejí šířit do zbytku světa. Tyto kroky mají plnou podporu vlády a v roce 1964 bylo ska prezentováno jako „National music of Jamaica“ na „World fairs v New Yorku“.

Texty měly několik podob od klasických popových popěvků, přes náboženské až po politicky orientované a texty odrážející sociální dopady života na Jamajce často okořeněné místním nářečím „Patois“.

Mezi nejznámější interprety tohoto období patří například : Byron Lee and the Dragonaires, Jimmy Cliff , Prince Buster (vlastním jménem Cecil Campbell), The Wailers, Desmond Dekker nebo třeba Skatalites, kteří na samém počátku hráli jazz.

[editovat]
Rude Boys

Rude boys byli klasickým prototypem rebelů, bouřících se proti ekonomickým tlakům a sociálním nerovnostem na Jamajce. Většina z nich byla bez práce a vzhledem k tomu, že často žili mimo zákon, byli take nazýváni „Scofflaws“. Svým oblékáním (černé sako, uzké kravaty, porkpie hat-klasicky klobouček) s oblibou napodobovali hollywoodské gangstery a texty této epochy odrážely jejich mnohdy nelehký život v ghettu.

Avšak i způsob, kterým na ska tancovali do jisté míry ovlivnil samotný vývoj tohoto hudebního stylu. Při tanci si osvojili mnohem hrozivější styl, než jaký byl běžný v tradičním stylu. Rytmicky pohybovali rukama dopředu a zpět a výsledkem byla mnohem ostřejší hudba. Basová linka byla více synkopovaná, stojící v protikladu lehkému a uvolněnému boogie stylu.

Pro zajímavost pár písní věnovaných tématice „Rudies“ : The Soul Brothers „Lawless Street“, The Heptones „Gunmen Comin to Tow“', Desmond Dekkers „07 Shanty Town“, Dandy Livingstones „A Message to You Rudi“.

[editovat]
Od Rocksteady k Reggae

Často se lidé ptají jaký je vlastně rozdíl mezi Ska a Rocksteady. Odpověď není až tak jednoduchá, jelikož někdy Rocksteady lehce koketuje se Ska a jindy zase naopak s Reggae. Vycházíme-li z faktu, že Ska je dědečkem či chtete-li babičkou reggae, tak rocksteady zákonitě musí být jeho tatínkem či maminkou a je tedy jakýmsi pomyslným středem.

Jedno logické vysvětleni, které se můžete dočíst v podobě oblíbené historky na mnohých internetových stránkách je prosté: "Horké počasí roku 1966, tvrdošíjný ska beat a tempo lidí natolik unavovaly, že se zrodilo rocksteady v Anglii též nazývané „skinhead reggae“. Rocksteady lze tedy chápat jako pomalejší ska bez náboženských textu. Jedním z reálnějších důvodu vzniku by mohl vliv amerického R&B, který se rozvijel směrem k soulu ala Motown či Memphis a Philadelphia soul a místní soubory se stejně jako kolem roku 1960 i v tomto případě nechaly inspirovat.

Nejpozoruhodnějším hitem Rocksteady éry byl beze sporu hit „The tide is high“ od kapely „The Paragons“, kterým se v osmdesátých letech nechala inspirovat kapela „Blondie“ a díky němuž získala patřičnou slávu.

S náboženskou obrodou a rastafariantvim se zrodil „nejmladší“ potomek Ska, který dominuje jamajské bluebeatové scéně dodnes a jehož název je Reggae (dříve také nazývaný Reggay). Basa zůstává stejně dunivá jako u rocktseady, ale zpěv je více sofistikovaný. Stejně jako u předešlých stylů ska a rocksteady, i reggae vychází z všemožných vlivů od menta, R&B až po soul. Bicí jsou mnohem pomalejší. Také se zde narozdíl od ska více promítají africké kořeny a vokály jsou mnohem sytější a táhlejší. Kromě náboženského charakteru se v textech reggae kapel často setkáváme se sociálním komentářem, hodnotícím nerovné poměry ve světě apod.

I neznalým, kterým styl reggae neříká téměř nic, se při jeho vyslovení vybaví jméno Bob Marley (1945-1980) a jeho skutečné hity jakými jsou „Could you be loved“, „I shot the sherif“, „No women no cry“ či „Buffalo soldiers“.

Když jsme se ptali tenor saxofonisty Cedrica Brookse z dnes již legendárního jamajskeho seskupeni The Skatalites, jaký vlastně Bob byl, dostali jsem tuto odpověď „Bob? Bob was a cool man“! Také nám sdělil, že Bob nechtěl zůstat uzavřený a tak opustil roots reggae a otevřel se světu. Takže pro všechny ty, jenž Boba berou spíše jako marketingovou postavičku malá dávka čehosi k zamyšlení.

Snad jen škoda, že již „méně“ známé, avšak pro zapřísáhlé reggae fans mnohem podstatnější postavičce Peteru Toshovi osud tolik slávy „nenadělil“. Mezi další postavičky,široké veřejnosti téměř neznámé patři například : Jimmy Cliff, Gregory Issacs, Toots and the maytals, The Heptones, Lee Perry, Greyhound, Dennis Brown, John Holt, Cornell Campbell, David Curley, Dillinger, The upsetters atd.

[editovat]
Zrození Britského Ska

Do Anglie se Ska dostalo společně s vlnou imigrantů a na samém počatku bylo nazýváno jako Blue beat. Prvním mezinárodním hitem byla píseň „My boy lollipop“ (Millie Small) nahrána v roce 1964 a vydána na Island Records. (v Česku známa též v podání Yvone Přenosilové.)

Mezi další pecky této éry patří „Guns of Navarone“ (Skatalites), „Carry Go Bring Come“ (Justin and The Dominues) či „Rudy, A Message to You“ (Dandy Livingstone). V roce 1969 se v hitparádě umísťuje hity jako „Monkey Man“ (Toots and the Maytals), „Long Shot Kick de bucket“ (The Pioneers).

[editovat]
2Tone

V roce 1979 si Ska v Británii doslova užívá svůj velký comeback a s ním i obrovskou popularitu. Tato epocha je často nazývána jako druhá vlna ska. Mezi nejznámější kapely tohoto období patří The Specials, The Selecter a nepochybně i Madness (jméno převzali podle písně od Prince Bustera).

Všechny tyto kapely své první album vydávají na Two Tone records, který založil klávesista z The Specials Jerry Dammers. Logem se stala známá postavička „Walt Jabsco“, což by snad údajně měla být podobizna Petera Toshe.

V tomto období vetšina kapel hraje předělávky tradičního jamajského ska a mnoho fanoušků skutečně věří, že písně jsou originál, avšak kapely někdy písně pouze přejmenovali a přejali za své. Například píseň od Prince Bustera „Al Capone“ později The Specials hrají s názvem „Gangsters“.

2tone éra dala ska skutečně nový rozměr v podobě energické rychlé muziky, sociálních a politických textů zaměřujících se na školu, práci, zločinnost, rasismus, ale i na pití piva a užívání si legrace.