Sobotní chvilka poezie
Jelikož mám dnes melancholickou náladu, vzpomněla jsem si na doby, kdy jsem takové pocity ventilovala psaním "poezie".
A tak vám zde předhazuji kousek, který jsem napsala, když mi bylo 19 let. Můj někdejší učitel herectví se o téhle básni vyjádřil tak, že to sice není žádná velká poezie, ale že si to na ni ani nehraje.
Vzala jsem to od něj jako kompliment. Když si to dnes po sobě v rychlosti čtu, musím se smát. No, posuďte sami.
A tak vám zde předhazuji kousek, který jsem napsala, když mi bylo 19 let. Můj někdejší učitel herectví se o téhle básni vyjádřil tak, že to sice není žádná velká poezie, ale že si to na ni ani nehraje. Vzala jsem to od něj jako kompliment. Když si to dnes po sobě v rychlosti čtu, musím se smát. No, posuďte sami. Síla okamžiku | ||
| Griotka s džusem, Tecquilla a coctail s brusinkami, hodinu před půlnocí, zůstali sami. Ty hlučné pohledy, polibky bez ptaní, exkurse po barech, milostná vyznání… Ty něžné doteky, ta vroucí objetí, stala se bez boje zbabělou obětí. Tu „pausu“ na kafe, cigaretu... "Já mám snad v paměti i každou větu." Ty jeho oči – to zrcadlo duše... „Pleteš mi hlavu…“ Pověděl tiše. Bez slibu věrnosti, společných dnů, poslal ji na „věčnost“ do Světa snů. Když se pak loučili to ráno nedělní, o puse pod lampou zastávky Stodolní, doufala potají, že není poslední. Bylo to krátké, čas rychle plyne, dneska už svírá v náruči jiné. Zašli jen na drink a na kus řeči, ona teď ze spaní potichu „brečí“. Asi ji nesedla ta voda s bublinkami. Proč jenom tenkrát zůstali sami?! Poznámka závěrem: Dělá to ze zvyku - trápí se pro lásku z nočního podniku.  | ||
