Nikdy jsem nepřestal litovat, že jsme se rozešli. Asi mě bude navždy udivovat, jak dokáže jediná chvilka změnit celý náš život. A jak málo stačilo, aby k tomu nedošlo...

Spousta mých kamarádů si nevzpomene na svoji první lásku. Tedy vzpomenou si zhruba, kdo to byl, jak vypadala, ale další podrobnosti jsou zanesené pod tunami historického smetí. To ale není můj případ. Já si na svoji první lásku – na tebe – pamatuji moc dobře. Pamatuji si na tebe tak dobře proto, že to bylo snad nejkrásnější období mého života. Jenomže tenkrát jsem o tom nevěděl. Byl jsem zamilovaný a to samo o sobě je dost euforický stav na to, abych mohl hodnotit ještě další okolnosti. Kdybych si uvědomoval už tenkrát, co pro mě znamenáš, asi bych o tebe bojoval. Nenechával bych tě jemu a snažil se tě získat zpátky. Jenomže já jsem se schoval za nějakou svoji pofiderní hrdost a nechal tě jít. Týden jsem si lízal rány, pak se vyspal se čtyřmi holkami za sebou, odešel na vojnu, vrátil se, nastoupil do práce, založil rodinu, a na tebe si už ani nevzpomněl.

Ne, samozřejmě lžu. Nikdy jsem na tebe nezapomněl. Prožili jsme spolu půl roku nádherné lásky. To hodnocení je pochopitelně jednostranné. To, co tu popisuji jako nádherné, je můj subjektivní pocit. Možná jsi to tak necítila, ale moc o tom přesvědčený nejsem. Řekl bych, že to bylo nádherné pro oba. Tím spíš, že jsme byli pro sebe opravdu prvními láskami se vším všudy. Jistě, našemu vztahu předcházely na obou stranách ty lásky školní, ale tohle bylo něco jiného. Byl to plnohodnotný vztah, a dokonce jsme se jednu chvíli bavili i o tom, jaké to bude, až spolu budeme mít děti. Od ledna do června jsme prožívali nádherné období umocněné divokým jarem – tehdy bylo velké vedro, v květnu více než třicet stupňů, to běžně nebývá. Chodili jsme všude spolu a těšili se na srpnový týden, který jsme měli prožít celý spolu. Zároveň jsme se děsili července, který nás měl na čas rozdělit – ty jsi jela jako vychovatelka na tábor a já musel na praxi. Byla jsi to ty, kdo řekl, že pokud toto období nevydržíme, nebyl náš vztah dostatečně pevný. A byla jsi to ty, kdo zklamal. Můj spolužák a tvůj táborový kolega se ukázal jako přitažlivější, takže náš vztah skončil onoho dne začátkem července, kdy jsme se loučili před odjezdem za svými povinnostmi. Cítil jsem se, jako bych spolkl atomovou bombu těsně před výbuchem. Neviděl jsem tě skoro tři roky. Naposledy jsme se setkali náhodou na nějakém plese. Byla jsi pořád s tím idiotem, a tak bylo takovou malou satisfakcí, že jsme z plesu odešli spolu. Nic ale nebylo. Rozloučili jsme se kamarádskou pusou u tebe před domem.

Nicméně tohle setkání ve mně znovu probudilo něco, čemu by se snad dalo říkat citové pouto. Myslel jsem na tebe každým dnem, ale bál se ti zavolat. Věděl jsem, že máš doma problémy, ale nechtěl jsem sloužit jako nějaká náhražka nebo úniková cesta. Zbrkle jsem se oženil. Z doslechu jsem se dozvěděl, že ty ses rozvedla. Pak mi někdo řekl, že jsi znovu vdaná a máš dvě děti. To bylo asi deset let po tom plese. Pak jsem se rozvedl já. A znovu oženil. A jednou jsem seděl na nějaké schůzce v kavárně a měl jsem pocit, že na druhé straně sedíš ty. Celou tu dobu, co jsem mluvil s klientem, jsem musel myslet na to, jestli je možné, abys to byla ty. Pak ses zvedla (nebo ta, která se ti tak podobala) a šla na záchod. Těsně vedle mě. Podívali jsme se do očí, ale ani známka nějakého poznání, radosti, zklamání. Asi to byl někdo jiný.

Poslední zpráva, která se ke mně o tobě donesla, mi vyrazila dech: jsi mrtvá. Smrt, definitivní konec. S tebou zemřela naděje. Uvědomil jsem si, že jsem nikdy nepřestal doufat, že my dva se dáme dohromady. Ale málo jsem se snažil. Jako bych čekal, že někdo nebo něco rozhodne za nás. Že se stane něco, co naše cesty svede dohromady. Představil jsem si, jak by se odvíjel můj život, kdybychom zůstali spolu. Jestli bychom spolu vydrželi. To, že jsi mě tenkrát opustila, jsem ti odpustil hned v tu chvíli, co jsem se to dozvěděl. Miloval jsem tě tak moc, že bych ti odpustil všechno. A to asi není dobře. Jenomže já jsem se nikdy necítil dostatečně šťastný ve svých vztazích. Neustále jsem to srovnával s tím, co jsem prožíval s tebou. Teď už je to nejspíš jedno. Zůstala mi tu po tobě jediná myšlenka – už navždy zůstaneš mou jedinou životní láskou. Posílám ti tento dopis jako rozloučení. Věřím na sílu myšlenky i na to, že tě někde na tvé cestě dožene.