Tak už je tady všude to hnusné bílé "cosi" co mi schovalo všechnu zelenou do nekonečných zamrzlých hlubin... Tak nějak podobně teď stagnuje můj mozek, moje duše... Jako bych byla taky pod tím ledovým přívalem sněhu, pohřbená, umrtvená, bezejmená... Ach jo, zimo, nech už mne být!!!

Tak náš dědeček je zas o rok starší a já zjistila že jsem ráda za svou rodinu... Bylo nás tam totiž dost  Vzato od nejmladšího po nejstrašího z vnoučat a partnerů: Káťa , Já, Marťa, Sosí, Verča + Martin, Hanka, Radka + Martin, Lenka, Jana + Miloš... Naši rodičové (už ne podle věku): Jana + Míla, Miloš + Alenka, Pavel + Marie. Pak babička a konečně oslavenec: Dědeček!!!! Mno proběhla jedna debata: Představte si že by každý z nás vnoučat mělo tři svoje děti s tím že na tuhle oslavu nedorazil ještě můj brácha. To by bylo dohromady 30 dětí!!!!!!!! Vezměte že by jsme se všichni chtěli někdy sejít!?! Rodiče s dětma! Mno to by byl prakticky dorošťáckej rodinnej tábor Tyo to by byl mazec!!!
Já osobně bych tedy chtěla dvě děti ale zase je docela pravděpodobný že by jich chtěl někdo i víc jak tři...

Instituc co dává lidem vzdělání... To je sice hezký ale mě to tu moc netěší, obzvlášť když si teď se mnou téměř nikdo nepovídá... Každej už na to má někoho jinýho... Ale což svou roli černé ovce nesu více méně úspěšně On mě alespon nikdo neotravuje když nechci... A taky při hodinách dávám pozor když nemám s kým drbat :-D Teda oivšem pokud zrovna nečumím z okna a nemyslím  na Péťu...

Co si budeme povídat... Ze začátku paráda. Je ještě teplo, podzim nám chystá krásné barvy a poletující listí. Romantika, příroda, houbaření, klid... Ale už co zmizí červená a zelená a na stromech a pod nimi zbyde cosi nevzhledně hnědožlutého, padá na mě tíseň... Období které mi bere chuť do života, bere mi radost a energii pomalu na cokoliv... Nejraději po krk zalízt pod peřinu a nevylézat... Nevím, jak přijde zima chybí mi teplo, zelená barva, život... Nemůžu se už od poloviny října dočkat jara...
Prostě pech....

Divně je mi celý den, když teď ležíš v nemocnici... Ještě že už to máš za sebou... Říkám si jak Ti asi může být... Volám Ti každou volnou chvíli co mám a pokažé když Tě slyším tak bych hrozně chtěla být s Tebou... Ale nejde to, jsi moc daleko... Jen chci abys byl v pořádku a mohl se věnovat dál tomu co Tě baví a slibuju Ti že se dojedu podívat někdy na Tvůj tréning nebo zápas... Je to zvláštní, mockrát se mi nestalo že bych měla tak velkou chuť někoho nezištně podporovat, ale Tebe snad ve všem co děláš... Záleží mi na Tobě prostě moc a moc...

Když listí padalo a chladný vítr vál,
Přání se mi splnilo, osud mi Tebe dal
Můj smíšku.

V Tvé náruči jsem téměř vrněla slastí,
Tvůj pohled mi zastavoval srdce,
Tělo vznášelo se ned propastí
Když hladily mne Tvoje ruce,
Můj dráčku.

Teď ležím tu a o Tobě přemýšlím
Než se do hlubin spánku ponořím...