Chodím po ulicích a často se stává, že nevím kam jdu. Nevím, že jdu. Nevím ani jestli myslím. Myslím. Jdu s hlavou skloněnou a pozoruji každý svůj krok. Nevím kam jdu, za to vím kam šlapu. Chodím po ulicích a často stojím kdesi, kdysi a nikdy si nejsem pořádně jistá otázkami, natož odpověďmi. Otázkami, který mě vždy vytrhnou z mých prázdných kroků. Otázky, které se neptají jen kde nebo kdy, ptají se mě jak, ptají se mně proč. Ony se mně ptají? Nehmatatelný věci se mě ptají, když sotva myslím? Noha míhá nohu. Nohu stejnou jako je ta druhá. Míhají se v tempu naprosté identity, zároveň v tempu dvou absolutně cizích, k sobě nepatřících věcí. Ke mně nepatřících věcí. Ke mně nepatřících myšlenek. Idejí. Otázek. Jsem samostatný subjekt s tempem cizích vjemů. Ke mně nepatřících vjemů. Vjemů tak banálních, samozřejmých. Vjemů tak běžných a lidí tak obyčejných. Obyčejných lidí uvědomujících si výjimečnosti pouze výjimečně. Jejich vinou výjimečnosti přestávají být výjimečné a začínají se stávat obyčeji, negativními obyčeji . Obyčeji podobnými jejich obličejům. Nejsem ještě obyčejná. Pořád mám svoje rozporuplné tempo. Spíš rozporuplné tempo má mně. Zdá se to absolutně absurdní, ale i přes vědomost toho nemožného je to poznatelné. Lidé to cítí. Neznají mě, nevědí, ale tohle poznají pokud se nebojí. Moje oči při tak běžných neuvědomělých pochodech odráží mou pravou podstatu. Nemyslím, nevím, nejsem a přes to jdu. …i přes to jdu. Přes to jdu půl hodiny, která se v mým životě ztratí jako všechny pochodující půlhodiny, ze kterých nic nevím. Přes to jdu a koukám lidem do tváří. Do tváří naučených maskám. Do tváří a očí myslících, přemýšlejících. Tolik miliard lidí a tak smutně málo otázek, kolem kterých se točí jejich existence. Tolik přemýšlení a tak strašně málo uvědomění. Tolik pozorování čehokoliv, vedoucí k pozorování ničeho. Ničeho? Nečeho?Čeho? Jak jednoduché je, aby se z něčeho stalo nic. Pozorováním hmoty a ne podstaty. Hmota bez podstaty ztrácí význam, ztrácí svou podstatu existence, ztrácí sama sebe, ztrácí svůj účel. Jen prostě existovat je to samý jako prostě nebýt.
Být, či nebýt? Bít, či nebít? Otázky existence a otázky morálky. Morálka existence, morální existence a existence morálky. Morálka, nevyřčené pravidlo pro existenci? Nebo snad jistý druh obhajoby svého života, při kterém si člověk může říct „ Jsem dobrý člověk, protože mám zdravou morálku. Chovám se dobrým mravům, takže žiji můj život správně a dříve nebo později za to určitě budu odměněn.“. Marně doufáme ve spravedlivost života. Doufáme v jistý druh milosrdenství. V milosrdenství a spravedlivost. To, že lidé žijí podle mravů není dnes zásluha o blahobyt ani o odměnu, jen snad o uhnutí dravcům z cesty . Snad zásluha o úctu i opovržení. Společnost na morální jevy často poukazuje, často však jen povrch. Ostatně jako u všeho. Hloubka věcí je moc náročná a nesrozumitelná. Hloubka věcí je nám kolikrát odepírána. Ne jenom ostatními lidmi, odepíráme si ji sami. Strach nám jí odepírá. Strach a nejistota nám odepírá zájem (je úplně jedno o co), který rozšiřuje přehled a znalosti. Bez přehledu a bez jistých znalostí je nemožné poznat a pochopit, hlavně i pocítit potřebu poznávat další aspekty života, natož poznávat sám život. Nedej bože ho pořádně žít. Žít. Žít. CHODIT! Myslet! Chodit! Žít. Koukat. Vnímat. Chodit. KONEC.Stop.!!!!oooooOooooOOOOOOOooooooooooOOOOOOOOOOOOOOoooo00000ooooooooOOOOooooooo

Chodím po ulicích a často se stává, že sama nevím proč se zastavím. Jediný co vím je to, že jsem. Možná. Vždy když se zastavím a proberu z toho zvláštního druhu kóma, připadám si jako malý dítě. Ne jako dítě s lízátkem brečící že chce místo lízátka sušenku, ale jako dítě který se dozvědělo že Ježíšek jsou jeho rodiče. Chodím si, nevnímám, jak se říká „koukám do blba“ , nemyslím a přes to na mě v tu chvíli útočí nepřeberný množství otázek. Otázek, možná informací, přicházející odnikud. Když zastavím, tak vím, že nic nevím (jak řekl kdysi jeden moudrý řecký filosof). Nevím co je to za pocit, přestože ho zažívám snad denně. Nevím co ho ve mně tak záhy vyvolalo. Nevím ani čeho se ta změť všeho možného týkala. A už vůbec nikdy chvíli nevím, kde jsem se to ocitla, cítím totiž vakuum. Vakuum včerejšího dne a padající vakuum dneška. Vakuum, který mě chytlo pod krkem a jeho stisk pomalu polevuje. Noha míjí nohu. Nohu stejnou jako je ta druhá. Nohy, jako má každý zdravy člověk. Také jaké by asi měly nohy být? Odvracím pohled od mých i cizích dolních končetin. Cosi hluboko mi leží v žaludku. Asi hlad nebo žízeň. Asi…… asi ne ….ooooooOOOOOOOOOOOOOOOooooooooOOOooooOOO


Chodím po ulicích a hlavu držím vzhůru. Pohled mi bloudí kdesi v dáli. Musím koukat kam jdu a to, do čeho šlapu podrážkami od bot není důležitý. Tedy aspoň do chvíle, kdy to neucítím, nebo po tom neuklouznu. Před očima mi poskakují lidi ve shonu událostí. Zvláštní, do teď jsem si jich nevšimla přestože stojím uprostřed plného náměstí. Ani jsem si neuvědomila ten hluk. Prosakují z nich šance a něco hlubšího. Zběsile máchají dlaněmi s roztaženými prsty kolem boků, místo pevného chycení toho, co jim pořád utíká. Nechávají prsty roztažené, vše proplouvá mezi vzniklými mezerami. Očividně jim to nevadí, nebo se jich to už snad netýká. Za to mně se to týká. Neznám je, to však neznamená, že se od malinka nepohybuji v zemi nasáklé neúspěchy, zlomené víry a pokoutnosti. Neznamená to, že nekráčím v hektickém prostředí provoněné nervozitou, nezájmem, nestoudností a lhostejností. Neznám je a už teď je nechci poznat. Jsem jen já a moje cíle. Můj střed vesmíru, který se točí někde támhle kousek ode mě. Točím se v tempu mého vesmíru, do kterého nikdy nikdo nevešel. Neodešel by, tím by ho zastavil, to nemůžu dopustit. Zastavení cíle by znamenalo zastavení moje. Nikomu o něm neříkám a je to v pořádku. Jsem stejná jako oni. Berou mě stejně jako sebe, oni nemají svůj vesmír, tudíž o tom mým nevědí. Nechci se točit. Netočím se dobrovolně, ale vždy mě něco postaví zničehonic na začátek. Tam, kam jsem byla už tolikrát. Tolikrát, kolikrát jsem tam byla postavena, tolikrát mě to položilo. Jak špatný sen. Bojím se toho až se probudím ze snu, že tam budu zase. Bojuju. Jdu. Nevím přes co, ale vím kam. Všichni mi můžete být ukradení, s vámi já se točit nebudu, nechci být od nikoho pozvracená. Zvláště ne teď, když jsem tak blízko. Stačí udělat tak strašně málo. Vím to. Cítím to. Jen se nic pořád neděje. Znovu. Znovu nasávám hluboko do sebe nosem puch zoufalství, jehož příčina je bezmoc…. Ne, není to tak. Sama sobě lžu o tom, kam koukám. Není jedno co budu mít na podrážkách. Nechci znova upadnout, sklouznout se po něčem a ani dávat boty od čehokoli do pořádku. Už mi nic nesmí bránit, ani jediný chybný krok. Krok. Krok. Další krok. Noha zase předhání tu druhou, ironicky jí předvádějící. Sklápím zrak možná proto, že bych chtěla dojít kamkoliv v pořádku, možná ho ale sklápím z jiného důvodu. Možná mě fascinují nohy. Možná se bojím co kolem sebe uvidím. Možná se bojím sama sebe. A možná taky ne. Možná, že . . . ……..br.h……vjecn…….oooooooooooooooooOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOoooooooooOOOOOOOoooooooOOOooo…
¨
Co že to se děje? Co by, jdu. Kroky šustí, nevnímám kam jdu, hlavně že jdu. Často si říkám jestli to nemá být obráceně. Možná bych měla stát a vědět co je kolem mě. Možná bych měla zastavit a zkusit pochopit ostatní lidi. Obyčejné lidi. Lidi mezi které už jednou patřím. Lidi stejné jako já. Měla bych možná začít chtít pochopit můj živočišný druh a život tak, abych je přežila. Bojím se ale, že to nejde. Ne, nejde to. Jeden závažný důvod je ten, že není co chápat. Pochopila jsem slepotu dneška. Pochopila jsem slepotu, ač jsem nebyla nikdy slepá. Kolem mě jsou stěny bránicí mému pochopení. Stěny uvězňující mě v rozpitvaných hloubkách věcí, které by bylo možná lepší poznat později a pomaleji. Jsem uvězněna kdesi, odkud se nikdy nemohu dostat a nikdo se nedostane za mnou. Ani nechci aby se sem někdo dostával,nikomu to nepřeji. Jsem uvězněná, přitom chodím kde chci, střídají se mi nohy. Moje nohy, nechci po nich už chodit. Nechodím tam kde chci, ale tam kam chtějí moje nohy a ani o tom nevím. Levá. Pravá. Levá. Pravá. Levá. Pravá. Střídají se dokola, předhánějí se stále rychleji a rychleji. Nestačím vnímat už jaká noha je jaká, připletly se mezi ně bílé skvrny. Ztenčují se a protahují. Vypadají jako hadi, kteří obtáčí mé nohy a stále mě dohání. Nohy už ani nevidím, všechno se podivně slévá v jedno. Kam to vůbec……?! Povedlo se mi jim utéct. Vždy se mi povede co chci. Teď chci zpomalit a vydýchat se z šíleného běhu. Kde to….? Musím se předklonit a dýchat. Co se to děje? Pohnu hlavou abych zjistila kde jsem, jakmile to ale udělám, projede mi mráz zády a nedokážu určit kde jsem, ale každopádně jsem a nejsem zadýchaná. Dokonce jsem se možná zasta…ooooOOOOOooooOOOOOooooOOOOOOOOOooooooooOOOOOoooooOOOOoooooooooooOOOOOOOOooo…

Sklápím zrak možná proto, že bych chtěla dojít kamkoliv v pořádku, možná ho ale sklápím z jiného důvodu. Možná mě fascinují nohy. Možná se bojím co kolem sebe uvidím. Možná se bojím sama sebe. Možná mám fobii z otevřených prostor. Možná mě taky bolí břicho. Možná mě to baví. A možná taky ne. Sklápím zrak, protože už nechci otevřít oči. Nikdy. Prosím, nebuďte mě.
ooooooOOOoooooOOOoooooOOOOOOOooooooOOOOoo>>>>>>>>>>>>>>>>>>>><<<<<<<< Našla jsem ho. Dokázala jsem to. Je to všechno strašně zmatený klidem, jedno vím ale stoprocentně. Našla jsem svůj cíl, kterému jsem říkala vesmír. Všechno se točí, nic necítím, nic mě nebolí, nepřemýšlím. Jsem spokojená a vyrovnaná ještě více, než jsem si kdy představovala. Točím se s bílým vírem, nechci aby to kdykoliv skončilo. Propletená nekonečností za sebou nechávám ty ukrutné stěny. Nechávám za sebou veškerou snahu, chtíč, pochopení nemožného, nepochopení banalit. Nechávám za sebou moji životní cestu prošlapanou několikrát do kruhu i vyválená místa z mých pádů. Nechávám daleko za sebou moji víru, filosofii, moji chuť něčeho dosáhnout stejně jako tady nechávám moje nohy a saniťáky, kteří se mne právě snaží oživit na přechodu přes obrovskou křižovatku. Zatočím se a nikdy…….OOOOoooooooOOOOoooooOOOOoooooooOOOoooooooooOOOO Oči………oooOoooo……………… neotevřu……..><

Vloženo: 25.Květen 2009 v 14:58.