Snad už jste srozuměni s nějakými životními principy, které nás obklopují a které jsem vysvětlil v minulých článcích. Samozřejmě že se k nim budu částečně vracet a budu přidávat i nové, ale chtěl bych vám poskytnout více poznatků aby jste si mohli lépe plnit vaše přání a sny už teď. Tím mám teď na mysli, prozradit vám zase trošku z toho na co sem přišel. Tentokrát bych chtěl objasnit princip „dechu“, nebo jinak kyslíku. 

Začnu svou úvahu od začátku. Naše planeta se skládá ze dvou ekosystémů. V každém z těchto dvou světů je kyslík pro organismy, které v tom světě žijí, bezpodmínečně nutný k životu. Bez kyslíku bychom nežili ani my ani žádná ryba. My, obyvatele suchozemě, čerpáme kyslík rozptýlený ve vzduchu. Kyslík slouží jako „palivo“ pro svaly a vůbec celé tělo. Z toho vyplývá, že kyslík je energie, energie nutná k životu. Jednoduché, ne? Kyslík = energie. Z uvedených souvislostí tedy vyplívá, že když budete správně dýchat, a to tak abyste přijímali co možná největší množství kyslíku, budete mít velké množství energie…

Energii si člověk může vykládat různými způsoby. Třeba jako elektrickou energii, energii magnetického pole a mnohé další, každý si určitě na nějaké vzpomene. Tahle energie je energie životní! Je pro nás v podstatě neviditelná a nikdo z nás už ji skoro ani nevnímá, pokud nám zrovna nechybí nebo nemáme rýmu… Musíme se naučit správně dýchat. Když se to naučíme, budeme mít dostatek energie pro spousty přání, pro spousty motliteb.

V době kdy mě napadla tahle myšlenka, jsem se experimentálně věnoval józe, a proto považuji jogínské dýchání za vzor správného dechu. V józe jede o to, dýchat co největším obsahem plic, co možná nejplynuleji a nejpřirozeněji, takže je logické proč. Abyste více pochopily ten systém, uvedu vás trošku do obrazu v lidském „vývoji“ dechu. Plíce jsou v podstatě rozděleny na několik dechových soustav. Každou z nich se dá dýchat zvlášť a každou používáme v jiné situaci. Začnu od spodu, jsou to břišní plíce, mezižeberní, hrudní a podklíčkové plíce. Převážnou dobu co jsme v klidu, dýcháme jediným způsobem. Muži dýchají převážnou část života břichem, a ženy převážnou část života hrudníkem. To převážnou část říkám proto, že jako malé děti dýcháme ještě všichni bříškem a v určitých situacích dýcháme taky jinak. Když třeba běžíme a nesoustředíme se na dech, naše tělo dýchá podklíčkovou oblastí. Nemusí totiž hýbat s celými plícemi a rychleji radši vyměňuje kyslík po malých dávkách v horní oblasti hrudníku. Pohyb celých plic by byl pro tělo teď zbytečnou zátěží, navíc při běhu pohybující se orgány nedovolují ostatním zónám skoro dýchat. Proto běžec, který netrénuje vnitřní dechové svaly, a neučí se dýchat, bude vždy udýchaný, nebude mít nikdy tolik energie a neuběhne tak daleko jako běžec který ovládne své tělo a bude schopen pomaleji a plynuleji vyměňovat větší obsah plic. Břišní oblasti dechu využívá naše tělo více méně jen ve stresových situacích, nebo ve spánku nebo po nějaké fyzické námaze. Je to proto, že do břišní části se vejde nejvíc kyslíku, jsou to skoro dvě třetiny, a tudíž nejvíce energie najednou, pro vyřešení nastalé situace. Při dýchání do břicha se plíce plní od spodu a spodní plicní laloky vylézají zpod hrudního koše a tlačí na žaludek, střeva atd. následkem čehož se nám zvedá břicho. Když dýcháme do břicha, tak ale pořád nedýcháme nejvíc! Když si představíme plíce jako velký vak s malou dírkou nahoře, který bude viset někde na trámu a my ho budeme roztahovat od spodu, za účelem tam dostat vzduch, pokud za chvíli vak nechytneme výš, nenapustíme do něj už nic. Když chceme tedy plíce naplnit celé a co nejvíce musíme dýchat postupně všemi zónami a to od spodu za sebou.

Na způsoby jednotlivých dýchání jsem přicházel postupně metodou pokus pokus. Myslím si, že to není nic těžkého na to přijít, akorát to chce chvilku trénovat. Zkoušel jsem dýchat tedy hlavně nosem, ale jestli vám někomu vyhovuje dýchat pusou, klidně může. Já osobně akorát zastávám názor japonských samurajů, že pusa je k jídlu a nos na dýchání. Zamyslel jsem se a zkoušel „různě“ dýchat. Zkoušel jsem dýchat, jako když chrápu nebo třeba s roztaženýma nosníma dírkama jako býk. Samozřejmě jsem zhluboka dýchal a snažil se, si nejprve uvědomit kde ten vzduch teď je a kam vlastně teď dýchám. Nejlépe se to učí vleže na zádech s pohodlně podloženou hlavou. Jednu ruku si dáte na hrudník jednu na břicho a trénujete. Postupně až přijdete na to, jak a kam dýcháte, začněte se soustředit na to, abyste co nejvíce vydechovali. Musíte mít vysloveně pocit, že když vypouštíte vzduch z hrudníku tak se úplně propadáte do sebe. Musíte být úplně prázdní. Chvilku v tom setrvejte a pak zase co nejplynulejší nádech. Až zvládnete takhle dýchat břichem a hrudníkem, začněte zkoušet nadechnout se nejdříve břichem a pak hrudníkem. Uvidíte, že to jde a že ty „plíce“ jsou opravdu samostatné. Můžete to zkusit i obráceně, ale dopředu vám říkám, že to není tak efektivní, takže se nenadechnete tolik. Plíce se prostě od shora plní hůř. Takovéto dýchání myslím, když spojíte dech břicha s dechem hrudníku, je už v podstatě jogínským dýcháním. Jogíni se potom akorát snaží dýchat mezi těmito zónami plynule. Tím že to budete zkoušet, odhalíte právě mezižeberní plíce, při přechodu mezi břichem a hrudníkem, a podklíčkové plíce při dodechování.

Postupem času a toho jak to budete zkoušet, se v tom zdokonalíte a budete dýchat, jak budete chtít a kdy budete chtít.  Jakmile tohle zvládnete, můžete si říci, že jste ovládli svůj dech a začít pořádně využívat onu načerpanou energii. Nejvíce se tato energie hodí k „mentální práci“. To znamená, že čím více budete mít této energie a čím lépe se s ní naučíte pracovat, tím více vám půjde ovlivňování „skutečnosti“ a tím mám na mysli třeba plnění přání, telekinezi nebo reiky…