..už od svého dětství jsem, jako asi každý malý kluk, měl pocit, že jsem něčím jiným. Jako si spousta dětí představuje sebe v rolích Spidermana, Supermana a jim podobných, já na rozdíl od nich, jasnou představu neměl. Měl sem ale pořád pocit, že na něco přijdu nebo něco objevím, něco co bude ve prospěch všech lidí. Rád bych se od dětství přesunul kousek dál, né že by mé dětství nebylo zajímavé nebo zábavné, ale není to hlavní obsah mého vzdělení. Pokud by kohokoliv samozřejmě něco bližšího, třeba z dob mých předškolních let, zajímalo, rád mu to povyprávím radši soukromě ;-).

..nejvíce mě ve svém životě, jak už to tak bývá, ovlivnila moje rodina. V dobách kdy jsem ještě chodil na základní školu, se nám přihodilo pár rodinných „katastrof“, ze kterých bych uvedl asi tu nejpodstatnější, a tou byla mamky autonehoda. Pro mě to byl takový ten zlom, kdy to všechno začalo. Mamce se moc nestalo, samozřejmě že byla hospitalizována v nemocnici, ale nebylo to moc vážné. Chvilku nosila sice krunýř na krku a měla krásnou fialovou šerpu od bezpečnostního pásu, ale jinak byla v pohodě. Ten člověk co jí naboural, bohužel takové štěstí neměl, zemřel namístě. Mamka potom nejvíce bojovala se strachem z jízdy v autě. Pamatuju si ještě, jak jsme pro ni s tátou přijeli do nemocnice. Mamka po znatelném váhání velmi rozrušená nastoupila, sedla si dozadu, no teda sedla, spíš se jen tak krčila vzadu za spolujezdcovou sedačkou. Měl jsem z toho vážně zlý pocit. Od té doby se mamka začala věnovat hodně čtení. Přečetla spoustu knih a získala spoustu názorů na život a svět kolem nás. Bylo potom tedy samo sebou, že když přišla na něco zajímavého, tak se hned se svou radostí svěřila a já už si tehdy mohl skládat střípky „své“ pravdy dohromady.

..pokaždé, když jsem se vztekal, že mi něco nejde, nebo jsem se stresoval, že něco nevyjde, mi mamka říkala, že to jak na to teď, v tuhle chvíli, myslím už dopředu určuje, jak to všechno dopadne. Nechápal jsem to tak jako teď, ale přesto jsem věnoval velikou pozornost tomu byt za každou cenu pozitivní, nemyslet na to jak se mi nechce do školy, jak je to tam všechno na pytel, jak se pokazí všechno, co může. Mamka mi pořad říkala: „Když už ráno budeš vstávat s tím, že to bude dnes ve škole špatné, tak to tak bude. Musíš si už večer říct, na co se v tom zítřejším dni těšíš, vybrat si vždycky to pozitivní a k tomu se upnout. A uvidíš, až se ráno probudíš, že se ti bude vstávat hned líp a všechno v ten den dopadne skvěle“. Provozoval jsem takovéhle „psychické cvičení“ každý večer, když jsem usínal, a opravdu jsem pozoroval výsledky. Začal jsem si pomalu uvědomovat, že to opravdu funguje, že opravdu mám moc tvořit svou myšlenkou. Nemůžu si tedy dovolit smýšlet negativně a pesimisticky, protože bych se měl akorát hůř. Spousta lidí je ale bohužel upnutá právě v těch myšlenkách negativních a pesimistických a nedokáží, nebo nechtějí se těch myšlenek zbavit. Dám příklad: pokud třeba pojede takový člověk MHD „načerno“, bude ho celou dobu trápit svědomí a bude si vyčítat, že si tu jízdenku koupit měl a že určitě přijde revizor a on dostane pokutu. Takové myšlení není vůbec na místě. Kdyby si raději ten člověk řekl: „Proč by revizor, nastupoval zrovna do tohohle autobusu? Jaká je to procentuelní šance že „načape“ zrovna mě? Dyť kolik je tu linek a autobusů a lidí, kolik je vůbec asi těch revizorů? Jakou mají realnou šanci mě chytit? Žádnou…“. Když sami sebe o něčem přesvědčíte, začnete tomu věřit tak tomu tak bude a nejsnazší způsob jak se o něčem přesvědčit je najít správné argumenty… Podle mě, člověk, který se upíná k negativním věcem a podléhá "sugescím" strachu ze svého okolí v podstatě nepřemýšlí, ale nechává za sebe přemýšlet jiné. Podléhá tzv. „masovému duchu“ to znamená, že si bere za své, názory ostatních lidí, názory třeba toho typu, že pokaždé když si nekoupím lístek, tak mě chytne revizor.

Takový lidé opravdu nepřemýšlí, protože nechápou, že si tím jen škodí… Lidi myslete!!!