Tak a je jasno, už nemám to dilema, už vím, co to bylo, už je mi vše jasné!

Včera, protože mám dnes narozeniny a můj nejlepší přítel, ve zkratce „bracha“, je mel včera, jsme slavili v místním klubu. Pozvali sem spoustu přátel. Moc mě potěšilo, že jich přišlo tolik, byl to úplně super večer. Pozval sem samozřejmě i svojí bývalou přítelkyni a byl jsem moc rad, když jsem ji později uviděl přicházet. Zprvu jsme spolu prohodili jen par slov, hostu tam bylo totiž hodně a každý s každým si měl co říct, o zábavu tam tedy nebyla nouze. Později večer když už se skoro všichni rozutekli domu, rozhodl jsem se, že jí půjdu doprovodit domů. Kdo by nechal jít taky takovou krásnou slečnu o půlnoci pěšky přes celé město samotnou, taky jsem možná trochu doufal, že se dozvím něco o té její nové lásce. Po cestě jsme si povídali a samozřejmě mi to nedalo a zavedl sem na toto téma rozhovor. Pršelo a byla docela zima, šli jsme svižněji, abychom tam byli co nejdříve. Když už sem se s ní loučil, obejmul jsem jí a cítil, jak se ke mně tiskne. Pak začala mluvit… Nic hezčího sem ještě neslyšel, vrátili jsme se k sobě!!! Nejkrásnější dárek co sem mohl dostat, už sem zase kompletní, už mi nic neschází, prostě krása…

Poučení sem si z toho samozřejmě taky vzal, ale to je jen moje, i když není pro mě. Mám radost z toho zjištění, že i když člověku hodí bůh do cesty někdy nějaký ten klacek, tak vždycky je na člověku aby udělal ten krok přes a nezalekl se toho klacíku jako nějaké obrovské klády. Všechno se vyřeší, když se nebudete bát „zvednout nohu“, protože s každým dalším krokem stoupáme výš, vyvíjíme se a rosteme…