Nastal určitý zlom v mém životě. Poprvé za dobu co se plně věnuji pozitivnímu myšlení a trénování mysli, mi bůh vložil do cesty takhle velkou překážku. Byl sem okolnostmi donucen rozejit se, se svou přítelkyní, kterou mám velmi rád. Abych ale nezabíhal moc do podrobností, do kterých vám nikomu nic není, řeknu jen tolik, že po kratším odloučení si našla jinou lásku.

         Můj postoj k této věci jako takové je v podstatě kladný a vždy když se mě teď někdo zeptal, jak se mám, odpovídám: „Dobře, vše mi hraje do karet. Jen musím přijít na pravidla hry.“ Nevnímám to totiž teď jako něco dobrého nebo špatného, tu hodnotu v podstatě nemůžu určit. Nevím, k čemu mě to v mém životě dovede. Snažím se si samozřejmě vštěpovat do mysli, že je to pozitivní, ale pravdu ukáže až čas.

Určitě, ale vím, že prapůvodní příčinou sem byl já sám. Jela totiž na týden pracovně pryč a to člověka napadají různé myšlenky. Nutí vás to nedůvěřovat tomu druhému, strachovat se o váš vztah a tím to všechno začne. Já jelikož tyto principy znám, sem samozřejmě každou takovou myšlenku odmítl a nahradil ji myšlenkou typu „volnost“. Nenahrazoval sem jí protikladem, ale neutrálem.  Dám příklad, napadlo mě, že mi bude nevěrná, okamžitě jsem to zavrhl a přebil myšlenkou, že ví, co dělá a dělá to co je pro ni nejlepší a já jí nechávám volnost v rozhodování. Neřekl jsem si, že mi není nevěrná, prostě jsem se jí za každých okolností snažil nechat volnost, jakou bych si sám přál. Z toho hlediska to vidím tak že byť jí miluju, musím jí nechat volnou cestu za štěstím, a to právě protože si jí vybrala sama a právě proto,že jí miluju. Jednak sem láskou k ní docílil toho, že mě opustila, ale né tím že bych se bál, že bych jí chtěl vlastnit, ale tím že jsem jí nechal naprostou volnost v rozhodování a v utváření jejího štěstí, tím že sem chtěl, aby byla vždy šťastná a měla vždy to, po čem touží. Teď je jedinou mou útěchou to, že to přeci tak musí být, musí to být pro její dobro, když si to sama vybrala, protože jinak to nejde.

 Pořádně ještě sice nevidím co je na tom dobrého pro mě, ale jak už sem řekl, musím se prostě akorát naučit pravidla hry. Časem to určitě pochopím. Sem v tuto chvíli šťasten z toho že jsme zůstali aspoň dobrými přáteli, co na tom (L)že už jí nebudu moci objímat, líbat, usínat s ní a být s ní, pořád je tu pro mě a já pro ní a pořád jí můžu být nápomocen slovem, myšlenkou nebo radou, pořád si může popovídat a svěřovat se se zážitky, pořád se můžeme vídat jako dobří přátelé. Proto si nemyslím, že to byl „něčeho“ konec, ale spíš začátek, začátek nových dnů. A i když jsou pro mě tyto první dny velmi „perné“ věřím že se přes to přenesu a bude to jen a jen lepší… jak pro mě, tak hlavně pro ní…