Představte si nekonečno, vím, že to jde těžko, ale zkuste to. Představte si, že tak jako se věci můžou neustále zmenšovat, jako například …buňka-molekula-atom-elektron-…a ještě dál, i když to člověk zatím ještě nepoznal, stejně tak se věci i zvětšuji…planeta-galaxie-vesmír-a dále tam kam člověk zatím nedohlédl. Všechno tohle musí mít nějaký řád a systém jinak by nic nefungovalo. Planety obíhají po svých drahách už miliony let, a jaký princip dohlíží na to, že se nesrazí? Někde jsem četl, že člověk je zrozen z vesmírného prachu, v podstatě je to pravda, protože veškeré prvky, ze kterých se skládá naše tělo, jsou ve vesmíru také obsaženy a tvoří jeho základní stavení kameny. Všechno co je zřejmé tady u nás, na naší planetě, je ve vesmíru také obsaženo a to ať už jsou to chemické prvky nebo třeba přírodní zákony. Musíme si tedy uvědomit, že jsme součástí něčeho většího, než je naše planeta. Něčeho co má svůj systém a řad. Zároveň si musíme uvědomit že, nemůžeme určit na jaké „pozici“ nekonečna se naše planeta nachází. Nemůžeme z jednoho prostého důvodu, je to za hranice našeho vnímání a chápání. Člověk totiž bere za skutečné pouze to, co vidí a podívat se „z venku“ na nekonečno, to nám bude asi ještě dlouho trvat. Když si tedy uvědomíme, že jsme součástí systému tak rozsáhlého, že si to nikdo z nás nedovede ani v nejmenším představit, dojdeme k závěru, že v celkovém efektu může naše planeta být pouhým elektronem v buňce něčeho nad námi. Při čtení nejrůznějších knih sem narazil na jedno tibetské přísloví: „Poznej člověka a poznáš celý vesmír.“ Podle mě je to velmi výstižné, protože, jak už jsem řekl, všechen princip vesmíru je obsažen i v jeho „nižších“ formách tedy i v člověku.

              Představme si tedy, že jsme svoje vlastní lidská buňka.  Proudí námi krev, energie co nás drží při životě, dopřává nám vše, co jen můžeme chtít, stará se o nás a chrání nás. My tu krev už ani nevnímáme, protože jsme se v ní narodili a je vlastně celým naším světem. Každá buňka v těle má nějaký účel nějakou formu a nějaký ten svůj „smysl života“. Každá jedna jediná je prospěšná celému celku, byť je každá jiná a je jich miliardy druhů. Každá má svůj účel a ten by měla plnit co nejsvědomitěji, protože chce být svou existencí prospěšná.

              K čemu je nám třeba v krvi buňka která na sebe už nedokáže vázat kyslík? K ničemu! Jen se veze s proudem a parazituje na práci ostatních. Jakmile tedy buňka neplní svůj účel a vydá se špatným směrem, krev má samozřejmě tendenci jí to dát najevo, protože v tu chvíli je ta buňka, pro ni a pro celý systém k ničemu. Špatnou buňku tedy odstraní, a to tak že jí zbaví „bytí“ a zase jí obnoví v „bytí“ jiné buňky na podobné úrovni a tak aby měla ty nejlepší předpoklady „tentokrát“ uspět a plnit účel. Když si tedy vezmeme jako příklad tu buňku, co už na sebe nedokáže vázat kyslík, je u ní docela dobře možné že se objeví třeba jako buňka kostní nebo nějaká úplně jiná. Prostě taková jaká byla předtím, ale teď v jiné „pracovní“ pozici.

             S tímto vyplouvá na světlo další otázka: Co je to nemoc, je to trest buněk nebo tělo prostě podlehlo vlivům okolí? Tělo netrestá buňky ani jim nic nezakazuje, jen čeká, že buňky budou správně plnit svoji funkci a účel. Pokud je neplní, využije tělo „restartu“ jako nejlepší volby pro to, aby mohla buňka znovu nalézt správnou podstatu „bytí“ , ale v žádném případě to není trest! Myslíte si, že si naše tělo v různých chřipkách a virózách libuje? Že ho baví být nemocné? Myslím že né… tělo nemocí strádá a proto je přeci blbost, aby si ji samo přivodilo. Já si taky přece neuříznu ruku, když upustím hrnek s kávou, ale řeknu si, že sem vůl a příště si musím dávat pozor. Pokud tedy plní svůj účel a poslání, tělo nemá důvod se o ně „nepostarat“, tělo je potřebuje, stejně jako ony potřebují tělo, aby vůbec existovaly. Každá naše buňka má své místo a své určeni funkce…Stejně jako každý člověk na této planetě!!!… Ano, i vy!!!