BuSt1BuSt1BuSt1BuSt1BuSt1

Meli jsme partu zdalo se ze to to super banda.Ale zjistil jsem pravy opak!!!Zacali jsme tenkrat jezdit zrovna na motorkach,kamos si koupil motorku ja ji uz mel jezdily jme ale po nakym case uz to nebylo ono motorky byly o nicem vemes jednoho cloveka a zbytek co?Tak jsme se se s kamosem domluvili ze koupime auto.Tenkrat jsme chodily na jednu opustenou chatu delaly jsme tam akce proste super misto . Tak jsme jeli do prerova , a divali jsme se na auta ktere by se dali koupit za prijatelnou cenu.Tak jsme jedno nasli ale nemelo predni svetla a masku dal jsem tam cedulku ze bych o to vozidlo mel zajem tak se nam ozval borec ze ho proda jeli jme do prerova auto jsme vyskousely bylo to v poho tak jsme se domluvily ze si auto nechame 3dny pak ho zplatime tak se stalo utem jsme odjely.Na chate jsme ho vypucovali umily naaranzovali pripravkama na auto a pak nas napad lo projet se po polu tak si dokazete prestavit jak to vypadalo.Za 3 dny jsme auto splatily ale staly se nejake skutky a policie nam rekla ze na chatu nesmime jezdit tak jsme rekl dobre sem tam jsme jezdiili autem po polu a jednoho dne auto a kamos nikde porad se mi vyhybal zjistil jsem ze auto prodal kamosovy tak jsme si ho od nej vzal .A zacali upravy trosku jsme to potunili ale autu se urvala zadni nnaprava tak jsem ho nechal sesrotovat.A ten samy den sem si koupil jiny kamos to zjistil zacal semnou letmo chodit ven ja s mym nej kamosem jsme auto tunily tohle je vysledek jak vypadalo

Myslim si ze na kluky kteri meli v te dobe  15 let tak to vypadalo pekne .Vse bylo v pohode az do doby kdy se mi auto rozbilo a ja ho zas nechal zrusit poridil jsem si opla a ten kamos semnou chodil chvili ven jezdil semnou vsechny detaily skoumal.A pak ja vyjel bez papiru samozdrejme a policie uz vedela presny popis auta:Tak hned jak me zahlidli tak me staveli zeTak jsem zjistil co mam za kamose :Pak jsme auto prodal koupil jsem si jine a dalsi kamos mi ho ukradl na policii vzdy kdyz se neco stalo hlasili vseci z me bandy ze vse jsem udelal jj.Tak jsem se rozhodl partu opustit.Jen muj nej kamos me nikdy nepodrazil tak jen on semnou zustal .Tak jsme si nasli nove kamarady a ti jsou super mam naky problem vsechno ti pomuzou vyresit kdyz si smutny tak te dokazi utesit oni vy kteri to jsou a nedokazu si ted zivot bez nich predstavit su rad ze vas mam.Vsak vy vite o kom je rec ne?

napsal/a: BuSt1 19:22 Link komentáře (0)

Jo zivot co to slovo vlastne znamena?Zivot je boj aspon z me stranky se mi to tak jevy protoze kdyz ti jeden tyden neco vychazy tak dalsi 2-3tydny vse de s kopce!!!Jednou se radujes bavis se uzivas si ,ale vetsinou hodne brzo se to zas obrati pri nejlepsim v nudu to se da prezit.Ale jak se pak nudis delas veci ktere bys asik ani nedelal mluvim z vlastni skusenosti.A pak na jednou ti zacinaji ty problemy a z nich se de tezce ven.Ale da se to zvladnout ale me to trva uz moc douho.Bavil jsem se jen 1rok pouhy rok.A z niceho nic rana a vse prislo a uz 2 rokem se z toho dostavam ven de to ale je to moc tezke ted nesmis ani klopytnout aby si byl venku:Kazdy asik vy co tim myslim.Tak tezce ale prece skousim vykrocit do sveta tech poctivych.Zatim se mi to dari uz skoro rok tak doufam ze to tak bude nadale:A vsem radim nez neco udelas tak se poradne rozmysli jestlio to ma cenu jestli z toho nebude vic nez jen pouha sranda.Jednou to vyjde ale po 2 uz to vyjit nemusi tak si to vazne rozmysli radsi napocitej do 10nez neco udelas

napsal/a: BuSt1 20:18 Link komentáře (2)

V patek braska osla´voval 19.Koupila se becka dovezli se veci aparatuta atd.. tak jsem to zapojil mezitim se mi tocilo pivo.Prichazeli kamosi vse bylo ok ale pak prisli dva kamosi nejmenuju je radsi pak se zacali navazet do kamose:A vse zacalo pak sli ven a byla tezka rezba ktera trvala tak 1hodinu!!!Pak jsme je vyhodily ty dva co delaly dusno.Pak se to rozjelo pivo se tocila jak na vaclavaku jedno za druhym .Panaky litaly porad pak se kalilo az do rana akce byla super a tezky nasupy co se pak deli to bylo husty na druhy den se becka dopila jak jsme tam prisli v sobotu tak jsme se samy lekli jaky tam byl bordel tak se to trosku vypucovalo a kalilo se vesele dal:

napsal/a: BuSt1 17:11 Link komentáře (0)

tak jako všude jinde tohle je úúlně o všem z mého života...tak pokud to někoho zajímá

Omlouvám se, těžko se mi skládají slova v opilé mozaice... Byla to dlouhá chvíle, co jsem vyšel ven, abych se prošel...Jen já a noc, jen já a hvězdy na tmavočervené obloze...ach mám tak těžké ruce, nevím kolik toho napíšu...nelituji probdělé noci, dává mi alespoň částečné naplnění. Povídal jsem si s hvězdami, opět mi neřekly ani slovo, ale vím, že nemohou být špatné, snad moje prosby vyslyší a dají mi odpovědi na moje otázky: "jsem příčinou vlastního neštěstí? jsem špatný člověk? ubližuju lidem?", tolik bych si přál vědět..co jsem zač... Líbám listy a hladím je, když objímá mě mlha...a pískám si pod mostem nové melodie..je to úžasný zvuk, ve chvílích, kdy slyšíte padat listí.. A matka se mě ptá jestli mám rozum, ať koukám jít spát...ale ať mě nechá být, vždyť je to můj život, ačkoliv vím, že bez ní bych tu dávno nebyl...že žiju jen, abych nezabíjel její sny, protože vím jaké to je, když umírají ty mé... Uvědomuju si, jak je můj život prázdný, trápí mě to...taková samota, taková zoufalost..snad nikdo to tak nemá, to jen já..Kdybych měl nekde žít bez lidí asi bych se úplně zbláznil, dělá mi to problémy už nyní... Doufám, že to vydržím..alespoň kvůli matce.. ale je těžké žít v osamocení.pro mě určitě..vždycky jsem si tolik přál být někomu nablízku...milovat a cítit lásku...a naproti tomu jsem sám...ve vlastní ubohosti s touhou jít pryč... asi je to můj osud..a já se za něj vážně nemám rád.. vím, že nikdo nepomůže, ne doopravdy, všichni mají vlastní problémy..a ty moje nikoho nezajímají..to já bych rád pomáhal...tam kde je to třeba, možná takovým lidem, kteří jsou zoufalí tak jako já...ale stál by někdo o mojí pomoc? o mě?... a tak jsou tři hodiny ráno...a já si tu vylívám vlastní srdce...úplně na nic...protože pro nikoho nic neznamená...raději bych neměl vůbec dýchat...

napsal/a: BuSt1 17:04 Link komentáře (1)

 jak vlastně chutná?

Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osudem. Osud rozhoduje za naši barvu života. Toto by měli všichni pochopit, aby se jejich žití alespoň z části usnadnilo. Kdo nepochopí základní smysl života, nedokáže pochopit ani to, že životem se myslí jistý dar, který se neodmítá, třebaže je všelijaké chuti od slané až po tu nejsladší. A tyto příchutě k žití na tomto světě prostě patří, jako patří zelenkavý lístek ke své nadýchané koruně rozkvetlému stromu, úlomek ledu ke své matičce kře, jako patří život ke smrti… jak vlastně chutná?

Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osudem. Osud rozhoduje za naši barvu života. Toto by měli všichni pochopit, aby se jejich žití alespoň z části usnadnilo. Kdo nepochopí základní smysl života, nedokáže pochopit ani to, že životem se myslí jistý dar, který se neodmítá, třebaže je všelijaké chuti od slané až po tu nejsladší. A tyto příchutě k žití na tomto světě prostě patří, jako patří zelenkavý lístek ke své nadýchané koruně rozkvetlému stromu, úlomek ledu ke své matičce kře, jako patří život ke smrti… jak vlastně chutná?

Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osudem. Osud rozhoduje za naši barvu života. Toto by měli všichni pochopit, aby se jejich žití alespoň z části usnadnilo. Kdo nepochopí základní smysl života, nedokáže pochopit ani to, že životem se myslí jistý dar, který se neodmítá, třebaže je všelijaké chuti od slané až po tu nejsladší. A tyto příchutě k žití na tomto světě prostě patří, jako patří zelenkavý lístek ke své nadýchané koruně rozkvetlému stromu, úlomek ledu ke své matičce kře, jako patří život ke smrti… jak vlastně chutná?

Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osudem. Osud rozhoduje za naši barvu života. Toto by měli všichni pochopit, aby se jejich žití alespoň z části usnadnilo. Kdo nepochopí základní smysl života, nedokáže pochopit ani to, že životem se myslí jistý dar, který se neodmítá, třebaže je všelijaké chuti od slané až po tu nejsladší. A tyto příchutě k žití na tomto světě prostě patří, jako patří zelenkavý lístek ke své nadýchané koruně rozkvetlému stromu, úlomek ledu ke své matičce kře, jako patří život ke smrti… jak vlastně chutná?

Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osudem. Osud rozhoduje za naši barvu života. Toto by měli všichni pochopit, aby se jejich žití alespoň z části usnadnilo. Kdo nepochopí základní smysl života, nedokáže pochopit ani to, že životem se myslí jistý dar, který se neodmítá, třebaže je všelijaké chuti od slané až po tu nejsladší. A tyto příchutě k žití na tomto světě prostě patří, jako patří zelenkavý lístek ke své nadýchané koruně rozkvetlému stromu, úlomek ledu ke své matičce kře, jako patří život ke smrti… jak vlastně chutná?

Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osudem. Osud rozhoduje za naši barvu života. Toto by měli všichni pochopit, aby se jejich žití alespoň z části usnadnilo. Kdo nepochopí základní smysl života, nedokáže pochopit ani to, že životem se myslí jistý dar, který se neodmítá, třebaže je všelijaké chuti od slané až po tu nejsladší. A tyto příchutě k žití na tomto světě prostě patří, jako patří zelenkavý lístek ke své nadýchané koruně rozkvetlému stromu, úlomek ledu ke své matičce kře, jako patří život ke smrti… jak vlastně chutná?

Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osudem. Osud rozhoduje za naši barvu života. Toto by měli všichni pochopit, aby se jejich žití alespoň z části usnadnilo. Kdo nepochopí základní smysl života, nedokáže pochopit ani to, že životem se myslí jistý dar, který se neodmítá, třebaže je všelijaké chuti od slané až po tu nejsladší. A tyto příchutě k žití na tomto světě prostě patří, jako patří zelenkavý lístek ke své nadýchané koruně rozkvetlému stromu, úlomek ledu ke své matičce kře, jako patří život ke smrti… jak vlastně chutná?

Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osudem. Osud rozhoduje za naši barvu života. Toto by měli všichni pochopit, aby se jejich žití alespoň z části usnadnilo. Kdo nepochopí základní smysl života, nedokáže pochopit ani to, že životem se myslí jistý dar, který se neodmítá, třebaže je všelijaké chuti od slané až po tu nejsladší. A tyto příchutě k žití na tomto světě prostě patří, jako patří zelenkavý lístek ke své nadýchané koruně rozkvetlému stromu, úlomek ledu ke své matičce kře, jako patří život ke smrti… jak vlastně chutná?

Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osudem. Osud rozhoduje za naši barvu života. Toto by měli všichni pochopit, aby se jejich žití alespoň z části usnadnilo. Kdo nepochopí základní smysl života, nedokáže pochopit ani to, že životem se myslí jistý dar, který se neodmítá, třebaže je všelijaké chuti od slané až po tu nejsladší. A tyto příchutě k žití na tomto světě prostě patří, jako patří zelenkavý lístek ke své nadýchané koruně rozkvetlému stromu, úlomek ledu ke své matičce kře, jako patří život ke smrti… jak vlastně chutná?

Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osudem. Osud rozhoduje za naši barvu života. Toto by měli všichni pochopit, aby se jejich žití alespoň z části usnadnilo. Kdo nepochopí základní smysl života, nedokáže pochopit ani to, že životem se myslí jistý dar, který se neodmítá, třebaže je všelijaké chuti od slané až po tu nejsladší. A tyto příchutě k žití na tomto světě prostě patří, jako patří zelenkavý lístek ke své nadýchané koruně rozkvetlému stromu, úlomek ledu ke své matičce kře, jako patří život ke smrti… jak vlastně chutná?

Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osudem. Osud rozhoduje za naši barvu života. Toto by měli všichni pochopit, aby se jejich žití alespoň z části usnadnilo. Kdo nepochopí základní smysl života, nedokáže pochopit ani to, že životem se myslí jistý dar, který se neodmítá, třebaže je všelijaké chuti od slané až po tu nejsladší. A tyto příchutě k žití na tomto světě prostě patří, jako patří zelenkavý lístek ke své nadýchané koruně rozkvetlému stromu, úlomek ledu ke své matičce kře, jako patří život ke smrti… jak vlastně chutná?

Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osudem. Osud rozhoduje za naši barvu života. Toto by měli všichni pochopit, aby se jejich žití alespoň z části usnadnilo. Kdo nepochopí základní smysl života, nedokáže pochopit ani to, že životem se myslí jistý dar, který se neodmítá, třebaže je všelijaké chuti od slané až po tu nejsladší. A tyto příchutě k žití na tomto světě prostě patří, jako patří zelenkavý lístek ke své nadýchané koruně rozkvetlému stromu, úlomek ledu ke své matičce kře, jako patří život ke smrti… jak vlastně chutná?

Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osudem. Osud rozhoduje za naši barvu života. Toto by měli všichni pochopit, aby se jejich žití alespoň z části usnadnilo. Kdo nepochopí základní smysl života, nedokáže pochopit ani to, že životem se myslí jistý dar, který se neodmítá, třebaže je všelijaké chuti od slané až po tu nejsladší. A tyto příchutě k žití na tomto světě prostě patří, jako patří zelenkavý lístek ke své nadýchané koruně rozkvetlému stromu, úlomek ledu ke své matičce kře, jako patří život ke smrti… jak vlastně chutná?

Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osudem. Osud rozhoduje za naši barvu života. Toto by měli všichni pochopit, aby se jejich žití alespoň z části usnadnilo. Kdo nepochopí základní smysl života, nedokáže pochopit ani to, že životem se myslí jistý dar, který se neodmítá, třebaže je všelijaké chuti od slané až po tu nejsladší. A tyto příchutě k žití na tomto světě prostě patří, jako patří zelenkavý lístek ke své nadýchané koruně rozkvetlému stromu, úlomek ledu ke své matičce kře, jako patří život ke smrti… jak vlastně chutná?

Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osudem. Osud rozhoduje za naši barvu života. Toto by měli všichni pochopit, aby se jejich žití alespoň z části usnadnilo. Kdo nepochopí základní smysl života, nedokáže pochopit ani to, že životem se myslí jistý dar, který se neodmítá, třebaže je všelijaké chuti od slané až po tu nejsladší. A tyto příchutě k žití na tomto světě prostě patří, jako patří zelenkavý lístek ke své nadýchané koruně rozkvetlému stromu, úlomek ledu ke své matičce kře, jako patří život ke smrti… jak vlastně chutná?

Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osudem. Osud rozhoduje za naši barvu života. Toto by měli všichni pochopit, aby se jejich žití alespoň z části usnadnilo. Kdo nepochopí základní smysl života, nedokáže pochopit ani to, že životem se myslí jistý dar, který se neodmítá, třebaže je všelijaké chuti od slané až po tu nejsladší. A tyto příchutě k žití na tomto světě prostě patří, jako patří zelenkavý lístek ke své nadýchané koruně rozkvetlému stromu, úlomek ledu ke své matičce kře, jako patří život ke smrti… jak vlastně chutná?

Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osu

napsal/a: BuSt1 17:01 Link komentáře (0)

Jen vstát,
z bolesti,
pohlédnout,
pravdě do očí.

Říct, co Tě trápí,
zranění,
fyzické
a duševní.

Zvednout se,
promluvit,
vzlétnout
a pokračovat v nejsem ubožák

Ach proč? Proč hvězdy, proč mlčíte?
Vždyť já tolik otázek mám...
Proč sladké hvězdy, tolik trápíte?
Vždyť já jsem jen sám...

Opilý úbožák o ušetření prosí,
a jeho oči se v zimě rosí,
a vlastní dech sleduje,
a sám sebe jen lituje...

Kéž by oheň ... spálil moje tělo,
to odporné a nenáviděné...
Ach jak mně milovat se chtělo,
to je ve světe nevídané..smyslné cestě

napsal/a: BuSt1 16:51 Link komentáře (0)

Kdyz jedes a z niceho nic se ti roznou majaky za zadama co udelas?Zadtavis?Zpomolis?Nebo si toho nevsimas samozdrejme ze sitoho nevsimas a kdyz uz vali jako fak za tebou tak jdnoduse podradis a das plyn na podlahu litas zatackama jak divy ani nevis jak je vybiras jen ces ujet pres vesnice letis 140km/h pak i v te rychlosti proletis zatackou

A zeptas je uz zaply majakya jen ze zadnich sedadel slysis ne az ted ale letis na pole bylo blato policie se straci pak zhasnes svetla aby tte nevideli ale pak je zas roznes a dobre zes to udelal jinak bys byl asik v nebi a ne tadykMluvim z vlastni skusenosti pak stejne zapadne v poli tak vseci se cou dostat do lesazniceho nic vytahujes klic ze zapalovani a slisis varovny vystrel tak to vydis ze je zle!!!tak vystrelis z auta jako blesk a utikas do lesa pak te tam hledaji na misto kde jsi sviti baterkama ale prehlidnou te a ty jsi jak znovu nArozeni a stastny pak tvuj kamos de zjistit na kopec jestli je cisty vzduch ale vyleze do pulky kopce a vrati se zpatky za chvili des ty vylezes nahoru reknes pojdte a stastne odchazite ale mate strach .Ze pred tvym barakem bude stat policejni auto a uvidi jak si cely od blata nakonec to dopadne dobre.Des tam na druhy den zjistit skody auto ma urvany spoilery vpredu i v zadu.Policie ti nechala vybyt baterii a vzala vicko rozdelovace!!!Tak si to sezenes v patek napadlo trosku snehu tak des pro auto hodis baterku a vicko rozdelovace a pak zas radostni brceni motoru tak to na polu vytocis proturujes a radostne jedes domu spravit vznikle skody a reknes si to jsme meli zas kliku ale bylo to dobre ne ?

napsal/a: BuSt1 16:14 Link komentáře (1)

BuSt1

Přerov

Zivot je boj jak si to kazdy zaridi tak to bude mit

zobrazit profil

Poslední články

• Velky Podraz
• Zivot je boj
• Akce Bašta
• Tady na literu jsem jediný
• Život
• Basne
• Ujizdeni bez papiru v aute je i zabava ne?

Archiv

• 2008 Listopad (7)

Blogy přátel

•  Baruseee
•  dj-technisco
•  jobloo
•  lucia_ss
•  Mauketka91
•  mc.twist
•  P.I.X.I.S
•  Satrimien
•  Tumba
•  Wyyety

Poslední návštěvy

•  Smudla111 (1x)