Život
04.Listopad 2008jak vlastně chutná?
Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osudem. Osud rozhoduje za naši barvu života. Toto by měli všichni pochopit, aby se jejich žití alespoň z části usnadnilo. Kdo nepochopí základní smysl života, nedokáže pochopit ani to, že životem se myslí jistý dar, který se neodmítá, třebaže je všelijaké chuti od slané až po tu nejsladší. A tyto příchutě k žití na tomto světě prostě patří, jako patří zelenkavý lístek ke své nadýchané koruně rozkvetlému stromu, úlomek ledu ke své matičce kře, jako patří život ke smrti… jak vlastně chutná?
Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osudem. Osud rozhoduje za naši barvu života. Toto by měli všichni pochopit, aby se jejich žití alespoň z části usnadnilo. Kdo nepochopí základní smysl života, nedokáže pochopit ani to, že životem se myslí jistý dar, který se neodmítá, třebaže je všelijaké chuti od slané až po tu nejsladší. A tyto příchutě k žití na tomto světě prostě patří, jako patří zelenkavý lístek ke své nadýchané koruně rozkvetlému stromu, úlomek ledu ke své matičce kře, jako patří život ke smrti… jak vlastně chutná?
Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osudem. Osud rozhoduje za naši barvu života. Toto by měli všichni pochopit, aby se jejich žití alespoň z části usnadnilo. Kdo nepochopí základní smysl života, nedokáže pochopit ani to, že životem se myslí jistý dar, který se neodmítá, třebaže je všelijaké chuti od slané až po tu nejsladší. A tyto příchutě k žití na tomto světě prostě patří, jako patří zelenkavý lístek ke své nadýchané koruně rozkvetlému stromu, úlomek ledu ke své matičce kře, jako patří život ke smrti… jak vlastně chutná?
Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osudem. Osud rozhoduje za naši barvu života. Toto by měli všichni pochopit, aby se jejich žití alespoň z části usnadnilo. Kdo nepochopí základní smysl života, nedokáže pochopit ani to, že životem se myslí jistý dar, který se neodmítá, třebaže je všelijaké chuti od slané až po tu nejsladší. A tyto příchutě k žití na tomto světě prostě patří, jako patří zelenkavý lístek ke své nadýchané koruně rozkvetlému stromu, úlomek ledu ke své matičce kře, jako patří život ke smrti… jak vlastně chutná?
Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osudem. Osud rozhoduje za naši barvu života. Toto by měli všichni pochopit, aby se jejich žití alespoň z části usnadnilo. Kdo nepochopí základní smysl života, nedokáže pochopit ani to, že životem se myslí jistý dar, který se neodmítá, třebaže je všelijaké chuti od slané až po tu nejsladší. A tyto příchutě k žití na tomto světě prostě patří, jako patří zelenkavý lístek ke své nadýchané koruně rozkvetlému stromu, úlomek ledu ke své matičce kře, jako patří život ke smrti… jak vlastně chutná?
Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osudem. Osud rozhoduje za naši barvu života. Toto by měli všichni pochopit, aby se jejich žití alespoň z části usnadnilo. Kdo nepochopí základní smysl života, nedokáže pochopit ani to, že životem se myslí jistý dar, který se neodmítá, třebaže je všelijaké chuti od slané až po tu nejsladší. A tyto příchutě k žití na tomto světě prostě patří, jako patří zelenkavý lístek ke své nadýchané koruně rozkvetlému stromu, úlomek ledu ke své matičce kře, jako patří život ke smrti… jak vlastně chutná?
Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osudem. Osud rozhoduje za naši barvu života. Toto by měli všichni pochopit, aby se jejich žití alespoň z části usnadnilo. Kdo nepochopí základní smysl života, nedokáže pochopit ani to, že životem se myslí jistý dar, který se neodmítá, třebaže je všelijaké chuti od slané až po tu nejsladší. A tyto příchutě k žití na tomto světě prostě patří, jako patří zelenkavý lístek ke své nadýchané koruně rozkvetlému stromu, úlomek ledu ke své matičce kře, jako patří život ke smrti… jak vlastně chutná?
Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osudem. Osud rozhoduje za naši barvu života. Toto by měli všichni pochopit, aby se jejich žití alespoň z části usnadnilo. Kdo nepochopí základní smysl života, nedokáže pochopit ani to, že životem se myslí jistý dar, který se neodmítá, třebaže je všelijaké chuti od slané až po tu nejsladší. A tyto příchutě k žití na tomto světě prostě patří, jako patří zelenkavý lístek ke své nadýchané koruně rozkvetlému stromu, úlomek ledu ke své matičce kře, jako patří život ke smrti… jak vlastně chutná?
Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osudem. Osud rozhoduje za naši barvu života. Toto by měli všichni pochopit, aby se jejich žití alespoň z části usnadnilo. Kdo nepochopí základní smysl života, nedokáže pochopit ani to, že životem se myslí jistý dar, který se neodmítá, třebaže je všelijaké chuti od slané až po tu nejsladší. A tyto příchutě k žití na tomto světě prostě patří, jako patří zelenkavý lístek ke své nadýchané koruně rozkvetlému stromu, úlomek ledu ke své matičce kře, jako patří život ke smrti… jak vlastně chutná?
Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osudem. Osud rozhoduje za naši barvu života. Toto by měli všichni pochopit, aby se jejich žití alespoň z části usnadnilo. Kdo nepochopí základní smysl života, nedokáže pochopit ani to, že životem se myslí jistý dar, který se neodmítá, třebaže je všelijaké chuti od slané až po tu nejsladší. A tyto příchutě k žití na tomto světě prostě patří, jako patří zelenkavý lístek ke své nadýchané koruně rozkvetlému stromu, úlomek ledu ke své matičce kře, jako patří život ke smrti… jak vlastně chutná?
Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osudem. Osud rozhoduje za naši barvu života. Toto by měli všichni pochopit, aby se jejich žití alespoň z části usnadnilo. Kdo nepochopí základní smysl života, nedokáže pochopit ani to, že životem se myslí jistý dar, který se neodmítá, třebaže je všelijaké chuti od slané až po tu nejsladší. A tyto příchutě k žití na tomto světě prostě patří, jako patří zelenkavý lístek ke své nadýchané koruně rozkvetlému stromu, úlomek ledu ke své matičce kře, jako patří život ke smrti… jak vlastně chutná?
Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osudem. Osud rozhoduje za naši barvu života. Toto by měli všichni pochopit, aby se jejich žití alespoň z části usnadnilo. Kdo nepochopí základní smysl života, nedokáže pochopit ani to, že životem se myslí jistý dar, který se neodmítá, třebaže je všelijaké chuti od slané až po tu nejsladší. A tyto příchutě k žití na tomto světě prostě patří, jako patří zelenkavý lístek ke své nadýchané koruně rozkvetlému stromu, úlomek ledu ke své matičce kře, jako patří život ke smrti… jak vlastně chutná?
Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osudem. Osud rozhoduje za naši barvu života. Toto by měli všichni pochopit, aby se jejich žití alespoň z části usnadnilo. Kdo nepochopí základní smysl života, nedokáže pochopit ani to, že životem se myslí jistý dar, který se neodmítá, třebaže je všelijaké chuti od slané až po tu nejsladší. A tyto příchutě k žití na tomto světě prostě patří, jako patří zelenkavý lístek ke své nadýchané koruně rozkvetlému stromu, úlomek ledu ke své matičce kře, jako patří život ke smrti… jak vlastně chutná?
Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osudem. Osud rozhoduje za naši barvu života. Toto by měli všichni pochopit, aby se jejich žití alespoň z části usnadnilo. Kdo nepochopí základní smysl života, nedokáže pochopit ani to, že životem se myslí jistý dar, který se neodmítá, třebaže je všelijaké chuti od slané až po tu nejsladší. A tyto příchutě k žití na tomto světě prostě patří, jako patří zelenkavý lístek ke své nadýchané koruně rozkvetlému stromu, úlomek ledu ke své matičce kře, jako patří život ke smrti… jak vlastně chutná?
Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osudem. Osud rozhoduje za naši barvu života. Toto by měli všichni pochopit, aby se jejich žití alespoň z části usnadnilo. Kdo nepochopí základní smysl života, nedokáže pochopit ani to, že životem se myslí jistý dar, který se neodmítá, třebaže je všelijaké chuti od slané až po tu nejsladší. A tyto příchutě k žití na tomto světě prostě patří, jako patří zelenkavý lístek ke své nadýchané koruně rozkvetlému stromu, úlomek ledu ke své matičce kře, jako patří život ke smrti… jak vlastně chutná?
Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osudem. Osud rozhoduje za naši barvu života. Toto by měli všichni pochopit, aby se jejich žití alespoň z části usnadnilo. Kdo nepochopí základní smysl života, nedokáže pochopit ani to, že životem se myslí jistý dar, který se neodmítá, třebaže je všelijaké chuti od slané až po tu nejsladší. A tyto příchutě k žití na tomto světě prostě patří, jako patří zelenkavý lístek ke své nadýchané koruně rozkvetlému stromu, úlomek ledu ke své matičce kře, jako patří život ke smrti… jak vlastně chutná?
Život, poměrně lehké slovo co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo v obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.
Nejchutnější život, co se týče spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou, avšak hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí – krásný, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.
S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ta růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkavým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží – hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem „osladit“ naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, která z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem. Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přesto, že se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.
Možná že každý není okusitelem trpkavé a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďoučké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, který vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.
Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel či snad bohudík ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než je zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.
Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osu
napsal/a: BuSt1 17:01 Link
