Matyyyy

25.Říjen 2008

jaj... příběh 1

Začíná pršet. Bezcílně bloudím potemnělým autobusovým nádražím a snažím se s ním smířit. Je nevlídné, vlhké a studené.
Nejspíš je to šílenství, ale chystám se tu přespat. Civilizace v nedohlednu, stanoviště autobusů zejí prázdnotou. Daleko široko nic, co by se podobalo jízdnímu řádu. Rezignovaně uléhám na nejméně mokrou lavičku.
Kolem desáté přicházejí první bezdomovci. Žasnu, kde se tu berou. Jsem vlastně jedním z nich. Domov mám, ale ne tady a teď. Něco z toho nás spojuje. Jakékoliv seznámení však raději nevyhledávám.
Probouzím se příšernou zimou. Ani nevím, jak se mi podařilo usnout. Pršet sice přestalo, ale ta zima je vážně strašná. Musí bejt hrozný, umřít umrznutím.
V půl třetí ráno se stávám svědkem zázraku. Přijíždí autobus . Podmračený řidič slibuje, že mě sveze. Nějak mě nenapadá ptát se kam. Vždyť je to jedno. Hlavně, že se dostanu odsud pryč.
Dějí se však divné věci. Mí společníci bezdomovci postávají kolem Karosy. Někteří kouří, někteří jen vydechují páru. Horší je, že to asi nejsou bezdomovci. Přestávají tak vypadat.
Autobus drkocá po silnici a já si vychutnávám teplo. Sucho. Měkké sedadlo. Ale jakýsi vtíravý pocit mě nenechává spát. Radši ne. Přece jen je divné, že ti, kteří už najednou nejsou bezdomovci, vypadají teď už vcelku normálně. Ale proč takoví lidé čekají na opuštěném nádraží na autobus o půl třetí ráno ? Proč jich je tolik ? A proč mi připadají skoro stejní ?
Ráno si je prohlížím za světla. Prázdné výrazy v tváři, pohaslé oči, žádná zavazadla. Kdosi se vzadu polohlasně modlí. Sekta, napadá mě. Nikdo kromě toho vzadu nemluví. Postarší paní drží v ruce černobílou fotku nějakého muže. Asi manžel. Jinak jsou všichni stejně strnulí, odevzdaní, prázdní. Kam jedou ? Snad na výlet ? Nechápu.
Karosa konečně staví. Vycházím ven skoro poslední. Já a můj batoh. Mí spolucestující se mlčky shlukují. Zůstávám opodál. Opatrně vytahuju foťák, třeba se bude dít něco zajímavého.
Bez jediného slova míří do nedalekých vrat. Jsou velká, rezavá a otevřená. Skoro se bavím. Jsou směšní ! Připravuju foťák, tohle stojí za to.
Do vrat nejdu, ale sleduju, jak jimi procházejí. Pak někdo vrata zavírá.
Jdu blíž.
Na vratech visí oprýskaná cedule s nápisem :
"SKLÁDKA SEBEVRAHŮ"
Ruka s foťákem poklesla. Vyjeveně zírám před sebe.
Už chápu.
Začíná pršet.

Capital.S | 14:35

komentáře (0)

komentáře (0)

Přidej komentář