28.Červen 2007
Just one last dance
Ručička hodin se pomalu blížila k půlnoci. K půlnoci, kdy se měl navždy zastavit čas. Dívka v plesových šatech zase měla poznat jaké toje být šťastná. Už dlouho nic takového nepocítila. Dlouho… téměř deset let. Tak dlouho už tu nestála. Všechno jí to tu bylo povědomé…jen vrstva prachu zahalila všechno pod svou přikrývku. A teď…připadalo jíto jako tenkrát…jen čas stále ubíhal dál. Ale i to se nyní mělo změnit.
Lehce přejela prsty po mosazné klice a dveře se se skřípěním rozevřely dokořán. Ticho. Mrtvo. Tma. Nikde nikdo nestál. V očích se jí třpytily vzpomínky a odkapávaly po bledých lících. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Pomalými krůčky přešla doprostřed prázdného sálu.Velkým oknem do místnosti nahlížel měsíc a svou září náhle prosvětlil celou místnost. Dívka otevřela oči a lehkou chůzí přistoupila k oknu.
Náhle byla zase o deset let mladší. Všude kolem ní se smáli lidé,tančili a hudba jim procházela každou částečkou těla. Vlasy jí proletěl lehký vánek a dívka se smutně usmála. I když tu byly stovky lidí, jeden jí přece jen chyběl. Ten, kvůli kterému dneska přišla až sem. Ten, pro kterého byla ochotná otevřít minulost.
Na rameni náhle ucítila něčí dotyk. Polekaně se otočila a oněměla úžasem. Stál tam. Naproti ní. Beze slov na sebe hleděli. Jejich oči se do sebe vplétali jako by se už nikdy neměli rozvázat. Zase ho po tolika letech viděla. Byla s ním. Pocítila štěstí, život…lásku.
Něžně ji pohladil po tváři a vzal ji za ruku. Vedl ji doprostřed sálu. Všichni lidé kolem nich zmizeli a s nimi i všechen povyk a hudba.Měsíc náhle osvětloval jen je dva, jako by nic jiného na světě neexistovalo. V zaprášených svícnech se náhle rozžhnuly svíce a jako byse přímo z jejich nitra začala linout plná citů, teskná a deset let mrtvá melodie.
Zase byli spolu. Tančili v měsíčním světle v prázdném sále jako dva přízraky z minulosti. Oba cítili vůni toho druhého a jejich oči se společně smáli. Všechno kolem nich ožívalo. Bylo to stejné jako tenkrát, před deseti lety.
Melodie pomalu utichala a jejich těla se k sobě ještě více přitiskla. Věděli že je konec. Konec jejich blízkosti, konec noci,konec jejich posledního tance… Jejich rty se ještě naposledy letmo dotkly a pak se všechno rozplynulo v dívčích představách. Ještě viděla jeho oči, jak se na ní dívají, jeho ústa, jak jí šeptají, že ji nikdy neopustí…
Opustil. Stejně jako před deseti lety. Dívka zase zůstala sama. Sama v prázdném, tichém, mrtvém sále kde jediné světlo zapříčinil měsíc. Na svícnech by nikdo nepoznal, že ještě před chvílí žhnuly jen pro ně dva.Jak by také někdo mohl? Vždyť to všechno bylo jen v jejích představách.Bylo to jako přelud, jako sen…
Místnost potemněla a dívka zůstala sama. I její představy ji opustily. Avšak nezoufala. Věděla, že se sem zase vrátí. Tak jako tomu bylo každým dnem…každou nocí…nedokázala ho opustit. Nechtěla ho nechat jít. Nikdy ho nepustila ze svého srdce, ze života. Nikdy nezapomněla…
Dívka se smutně rozhlédla po místnosti, kde ho před deseti lety naposledy spatřila. Proč to všechno muselo skončit? Proč o něj muselapřijít? Ztratit ho?! Nenáviděla tenhle svět. Nevěřila v něj. Navždy zůstala uvězněná v minulosti, ve svých vzpomínkách a představách.Zůstala tam, kde dokázala být šťastná. Uvězněná hluboko v sobě, ve svém nitru, ve svém srdci. Tam, kde s ním mohla být…a znovu prožívat jejich poslední noc, jejich poslední tanec…
Autor: Carr.ie v 19:56 |
Komentáře (0):