Ráda si sedám před jedoucí vlak, ne proto že chci umřít, ale když před ním uskočím, můžu si říct, že jsem právě porazila smrt.
05.Duben 2007
...
Chtěla být andělem,
Ta malá pobledlá
Chtěla mýt křídla
Velká a nádherná,
Chtěla naději,
Ona ji ve tmě ztratila
Chtěla žít...
Ta malá naivní
Autor: Carr.ie v 09:25 | Komentáře (0)
02.Duben 2007
Smrtí nic neskončí...
Hejno havranů zakroužilo nad stářím zvrásněnou vrbou a vzlétlo vzhůru k šedým oblakům. Jejich varovný křik se rozléhal po celém lese, který obepínal, jako živá hradba, malý rybníček, nad kterým se skláněla stará vrba, jež tu žila po generace. Již léta naslouchala lidskému zpěvu, lidskému nářku, ale pociťovala i lidskou společnost a zvykla si jim naslouchat pokaždé, když za ní někdo přišel a vděčně se jí vyzpovídal. Nikdo na světě by si snad ani netroufal odhadnout, kolik toho dokáže tahle vrbička uchovat pod svou kůrou. Tolik tajemství, co znala jen ona…
Ani dnešní večer nebyl výjimkou. Děvčátko se sklopenou hlavou tu již bylo třikrát za sebou. Stará vrba věděla, jak moc se trápí, ale nedokázala ji nijak pomoci, ani ji utěšit. Mohla ji jen svými větvemi utírat slzičky zklamání a žalu, které se jí noc co noc valily z očí jako dva malé vodopádky.
Děvče došlo pomalými, tichými krůčky až ke své nové přítelkyni: staré zvrásněné vrbě, z které pociťovalo pocit jistoty, bezpečí… Cítila, že tohle není jen strom. Nebyl to ani člověk. Lidé ubližují, trápí a vraždí pro zábavu, ale ona, ta vrba, byla tak zvláštní! Vyzařovala z ní čistota a laskavost. Děvčátko nedokázalo pochopit, jak něco takového může ještě existovat. Člověk již vyhubil tolik dobrého, že tohle byla vzácnost.
Jako každý večer, už po třetí se zády opřela o kmen starého stromu a zaposlouchala se do šumění lístečků, s kterými si pohrával lehký vánek. Byla zoufalá. Chtělo se jí plakat, chtělo se jí smát. Chtěla ukončit to trápení, kterému se říká život, ale také toužila žít. Chtěla… takové pocity nacházela jen tady. Všude jinde, v civilizaci, jí byly tyhle pocity tak vzdálené! Nevěřila, že někdy dokáže něco cítit, ale ona cítila. Právě teď a tady! Cítila toho tak moc, že nevěděla, jakému vnitřnímu hlasu by měla naslouchat. A tak jen seděla s hlavou vztyčenou vzhůru pozorujíce tmavé mraky mezi nimiž kroužilo hejno havranů.
Nevěděla, kolik může být hodin. Jak je tam vlastně dlouho. Na tomhle místě, jako by čas přestal existovat. Věděla jen, že už odsud nikdy nechce odejít. Zamilovala se do toho místa, do toho rybníčku, který za měsíčního svitu vypadal jako hedvábí rozložené na zemi a zamilovala se do staré vrby, jenž jí tak věrně naslouchala, přestože zatím neřekla jediné slovo. Cítila, jak z ní vrba vysává všechno zlo, všechnu trpkost k životu a nenávist k lidem, nenávist k sobě samé.
Zavřela oči a po mramorových tvářích jí začaly stékat teplé slzičky, které se ve svitu měsíce proměnily na perly a dopadaly jí do lehoučkých šatů. V každé z nich se skrývala kapka zoufalství, jenž v sobě zadržovala a teď to z ní konečně vytékalo. Zase v hrudi cítila čerstvý vzduch a každý nádech jí působil radost. Už to nebyl žádný strach, žádná úzkost jenž jí svazovala plíce. Dokázala se nadechnout…pomalu, zhluboka a vychutnat si to. Cítit tu chuť, jímž byl opředen život.
Náhle zprudka otevřela oči. Bylo to snad šumění listů, co slyšela? Znělo to jako nářek! Jako sténání! Rozhlídla se kolem sebe, ale nikde nikdo nebyl. Znejistěla. A pak to uslyšela znovu. "Zůstaň." prosil ji neznámý hlas. Děvčátko nejistě pohlédlo na kmen vrby. Dvě větve, které z něj rostly jí připomněly ruce. "To není možné," šeptalo si děvčátko pro sebe. Ne však ze strachu, ale údivem. "Kdybych tak mohla být jako ty…dávat druhým radost ze života a ne jim ho ničit," posmutněla dívčina tvář.
"Tak zůstaň."Ne, tentokrát si byla jistá, že to nebylo žádné šumění listů, ani vítr, jenž se proháněl korunou. Dvě větývky připomínající lidské paže (jen prsty jim chyběly) se stočily k rybníčku. Dívenka nechápajíce zamrkala, ale pak, jako by její nohy samy věděly, co dělat, se pomalými krůčky vydala k rybníčku.
Nejdříve jeden krok a voda jí ošplouchla chodidla. Pak druhý a voda jí byla po kolena. S každým dalším a dalším krokem jí voda stoupala výše a výše. Teď ji již měla pod bradou a nohy, jako by ji náhle zkameněly. Už zase je mohla ovládat. A přesto, že si uvědomovala, co dělá, se vydala hlouběji, do samého srdce rybníčku. Naposledy se zhluboka nadechla a polkla chuť života. Tak sladkou a přeci tak hrůznou.
Všechno kolem ní náhle utichlo a ona se s hlavou vzhůru dívala za mizejícím měsíčním světlem. Byl konec…konec, který znamenal něco nového. Něco, co pro ni mělo být odměnou. Splněným přáním. Konec, který nekončil…
---
O několik měsíců později se z vody jako zázrakem vztyčil malinký kmínek mladé vrbičky. Každým dnem byl silnější a silnější až jednou konečně dosáhla takové výšky, aby se mohla jeho koruna dotknout koruny staré, časem zvrásněné vrby. Jejich větvě se pomalu vplétaly do sebe a obě si sdělovaly tajemství, která znaly jen ony dvě. Ani jedna už nebyla opuštěná. Zůstaly navždy spojené do jedné velké koruny, která držela stráž nad rybníčkem, který dávno, dávno již je tomu změnil sen ve skutečnost. Sen jedné mladé dívky zoufalé ze sebe sama, ze světa a z lidských bytostí. Smrtí nic nekončí…
Lidush
Autor: Carr.ie v 14:56 | Komentáře (0)
Poslední výstřel
A zase jedna...
Do okenních tabulek bušila jedna kapka za druhou. Stékaly po skle a každá měla svou cestu. Vítr pročesával korunu stromů a přinášel sebou smutek všech lidí, kterým utíral slzy. Konečně dorazil i ke mně, aby mě utěšil. Měsíc ozařoval moji smutnou tvář a odkrýval na povrch všechna má tajemství.
Celej můj život je na nic. Připadám si jako loutka…stačí jen zatáhnout za provázek a máte mě v hrsti. Všichni kolem mě si myslí, že jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Oni totiž vidí iluzi bohatství. Nechápou, že tohle nejsem já! Kdybych tak alespoň jednou mohla udělat to, co chci já. Moje pravé já je ukryto v oblaku smutku. Každý mě považuje za povýšenou a rozmazlenou holčičku…jenže kdo mě blíže poznal? Kdo se mě někdy zeptal, co bych doopravdy chtěla? Věřte mi, že rozhodně by to nebylo bohatství a přepych. Závidím lidem, kteří řídí svůj život sami. To já jsem takové štěstí neměla. Mě ho řídí desítky lidí, ale já? Kdybych řekla svůj názor, zřekli by jste se mě. Jste bezcharakterní. Jste jen povrchní postavičky. A to samí chcete udělat ze mě. Proč jsem se musela narodit zrovna vám? Na tuhle otázku mi nikdo neodpoví. Já chci žít! Ne jenom přežívat a doufat, že zejtra se něco změní. Vy ani nevíte, co se ve mně odehrává. Moje deprese jsou schovány za růžovými šatičkami a mojí bolest zakrývá falešný úsměv. Mrzí mě, že mě nechcete pochopit. Že mě nechcete brát takovou, jaká jsem a děláte ze mě někoho jiného. Tohle bylo to nejtěžší rozhodnutí v mém životě, ale nelituju toho, co chci udělat. Vy byste mě nikdy nenechali doopravdy žít. Vzpomínejte na mě jako na tu holku, kterou jste ze mě chtěli mít. Vím, že věta, kterou vám chci říct pro vás možná nebude mít žádný význam, ale přesto chci, abyste to věděli. Udělala jsem to kvůli vám. Kdybyste mě aspoň jednou v životě poslouchali, nemuselo se nic stát. Bohužel. Až budete číst tenhle dopis, bude už pozdě. Přivedli jste mě na svět jen proto, abyste mě z něho mohli taky zprovodit. Odcházím s čistým svědomím a doufám, že konečně pochopíte to, co jsem se vám celých patnáct let snažila říct. Přesto všechno co jste mi udělali (nebo spíš neudělali pro mě nic) vás miluju.
Navždy vaše dcera...
Zalepila jsem obálku a položila jí na stůl. Vlezla jsem na balkon a nechala za sebou otevřený dveře. Pomalu jsem se spustila dolů po lanu. Ocitla jsem se v obrovské zahradě. Nepozorovaně jsem prolezla maličkou dírou v plotě. Rozhlídla jsem se kolem sebe a zůstala jsem stát na místě. Byla jsem na ulici. To místo, které je pro mnoho lidí domovem a který by vyměnili za cokoliv. Jenže pro mě to bylo posvátné místo. Bylo to jako sen. Sedla jsem si na chodník a ptala se sama sebe, jestli to tak vážně chci. Před očima jsem viděla svůj život…ano chci. Už se nechci vrátit do toho převleku loutky. Tohle je jediný únik z pasti, kterou na mě připravili rodiče. Moje vlastní rodiče. To oni ze mě chtěli mít princezničku. To pro ně jsem napsala dopis na rozloučenou. Z kapsy u mikiny jsem vytáhla pětatřicítku. Kolikrát jsem už na to myslela? Každej den snad stokrát! Kolikrát jsem si představovala tenhle okamžik? Každou chvíli…
Prohlížela jsem si hlaveň zbraně. "Ty že máš bejt můj klíč k vysvobození?" Zašeptala jsem sotva slyšitelně. Připadala jsem si jako omámená. Něco mi říkalo, že pokud to udělám, už nikdy nedostanu druhou šanci. Jenže je vůbec nějaká druhá šance? Přiložila jsem zbraň ke spánku. Musím to udělat…nee, nemusím. Já totiž chci. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu sjela zbraní níž. Spánek, rty, krk, hruď, srdce, břicho…počkat. Srdce. Do očí se mi vehnaly slzy. Právě běželo mých posledních šedesát vteřin mezi živými. Dívala jsem se do temnoty, která byla všude kolem mě. Na nebi se rozsvítila první hvězda. "Mrzí mě to, ale poprví v životě chci udělat něco podle sebe…a taky naposledy." Můj ukazováček se zastavil na spoušti. Posledních deset vteřin mi neúprosně odtikávalo. Vítr mi proletěl vlasy. "Rozhodla ses správně." Pošeptal mi. Na tváři se mi objevil nepatrný úsměv. Stále mi v uších zněla ta poslední věta, kterou mi pošeptal vítr. Najednou se ozval výstřel a moje ruka klesla k zemi. Sesunula jsem se na chodník. Oči byly ještě plné slz a na tváři byl ještě poznat ten nepatrný úsměv. Byl konec. Konečně se mi podařilo utéct z pasti života. Konečně jsem byla volná…
vas!!
Lidush
Autor: Carr.ie v 14:53 | Komentáře (0)
Zbytečná
Tady sem vam napsala povidku kterou sem vymyslela tak doufam ze se vam bude libit!!:
Seděla na zahradní zídce a pozorovala kolemjdoucí, jak spěchají. Nikdo se nezastavil u devatenáctileté dívky, aby se jí zeptal, jestli je v pořádku. Nikdo jí ani nepozdravil, ani slůvko jí nevěnoval, ani pohledem o ní nezavadili. Seděla tam už půl dne a nebylo jediného člověka, jenž by se na ní usmál. Cítila, že je lidem lhostejná. Že je zbytečná. Ach, ano. Tohle slovíčko jí trápilo už nějaký čas. Snažila si namluvit, že nikdo není zbytečný, ale stále neviděla cíl, kterého by se mohla chytnout. Neviděla žádnou pomocnou ruku, jenž by jí vytáhla na nohy a žádný úsměv, který by jí naznačil, že má pro co žít…
Ladně seskočila ze zídky a vydala se směrem k pobřeží. Cestou potkávala nové a nové tváře, ale na žádné nebyl úsměv. Všechny jen zamračené a každá někam spěchala. Utíkala za někým, za něčím…za cílem. Jenže jaký cíl byl určen jí? Zůstat sama…jen jedním nevýznamným, zbytečným človíčkem v tomhle světě lhostejných lidí, kde se každý stará jen o sebe. Co by ostatním udělal jeden úsměv? Kdyby jí pohlédli alespoň na malý okamžik do očí a tím jí ukázali, že jí vidí…že není jen přízrak, kterým se cítila. Jenže nebyl nikdo, ani jeden pohled, který by jí patřil. Co se stalo, že jsou lidé tak sobečtí? Nevidí trápení druhých…a nebo vidí a ještě se v něm vyžívají. Tohle přece není život, o kterém snila jako malá. Toužila být v kruhu přátel, mezi svými nejbližšími, ale kde jsou teď? Kam se všichni ztratili? Zapomněli?…
Její nejbližší přítelkyní byla Samota. Tolik by si přála najít jedinou duši, která by chápala. Jediné rty, na kterých by se dokázal objevit úsměv. Jediné oči, které by jí říkali, že není zbytečná…
Už nechtěla bloudit světem jen se Samotou. Zůstala opuštěná a nešťastná v tomhle zatraceném světě plným zlých myšlenek a hrůzných činů. Znala způsob jak utéct. Nerada se vzdávala, ale proč by jednou…jen jedinkrát nemohla utéci? Nechat všechno za sebou a povznést se nad vše ostatní? Vzlétnout?…
Jemný písek jí hladil po bosích chodidlech. Nekonečné moře šumělo tesknou píseň a ona se se slzami v očích dívala na tu nádheru. Příroda…krása, kterou člověk, ten nejhorší živočich na zemi co žije ničí! Proč? Jen pro svůj zisk…neohlíží se na ostatní, na zvířátka a rostliny zda přežijí…lhostejně je zabíjí. A ona byla jednou z těch zrůd, jenž chodí po zemi a říkají si vznešeně "lidé". Ale ona byla jiná, jiná než ostatní. Chtěla změnit svět…ale není dost silná. Nedokáže bojovat sama, sama proti všem. Ano, teď chce utéci. Nedokáže žít ve světě, kde je zbytečná. Kde jí všichni odsoudili kvůli její laskavosti a mírumilovnosti. I ona je člověk…a musí zabít…
…jen s tím rozdílem, že sebe. Pozvedla obličej vzhůru k nebi. Na obloze pluly temné, šedé oblaky pomsty. Takhle se příroda brání, ale nikdo jí nenaslouchá. Holou kůží se dotkla chladné skály. Po zádech jí přejel mráz, ale bylo jí to příjemné. Po schůdcích, které jakoby příroda vytvořila pouze pro ni, vylezla na skálu. Přešla na její konec. Ano, konec. Konec toho všeho. Konec trápení, konec pocitů, konec zbytečnosti, konec života…
Rozpřáhla ruce a vítr jí proletěl vlasy. Opíral se do jejích lehkých šatů, jakoby se z ní snažil strhat veškeré oblečení. Nechala ho. Vždyť tohle jsou její poslední chvíle. Milovala život, ale nenáviděla lidi. Ty, kteří jen ničili a zabíjeli. Příliš se nechala spoutat nenávistí, že ani láska k životu jí nedokázala zachránit. S roztaženýma rukama a pomalými krůčky vkročila na poslední milimetry skály. Naposledy se podívala na oblohu, na písek…její pohled utkvěl na moři, které naráželo do skály. Mohutné vlny olizovaly každý její kousek. Naposledy se podívala do nebe a usmála se. Naposledy…
Skočila. Potvrdila, že je také člověkem. Že je vrah. Zabila, zabila se. Necítila téměř nic, jen mrazivou vodu, jenž se jí jako nůž zabodávala do těla. Vzala si jí k sobě. Navždy…
Myslela si, že je zbytečná, ale nebyla. Ten, kdo miluje druhé natolik, že jím obětuje život přece nemůže být zbytečný. Možná to udělala ze zoufalství, možná proto, že věděla, že nedokáže změnit svět. Ale poslední chvíle byly její nejšťastnější… přestaňme ničit svět, za který umřela. To my, lidé, jsme jí donutili k sebevraždě. A jen ten, kdo se chová k ostatním tak, jak chce, aby se oni chovali k němu zná pravé tajemství přátelství a úsměvu. Vždyť úsměv je to nejmenší, co může člověk darovat a má takovou moc, že dokáže člověku říci, že není zbytečný…
vas vsechny!!
Lidush
Autor: Carr.ie v 14:52 | Komentáře (0)