02.Duben 2007
Poslední výstřel
A zase jedna...
Do okenních tabulek bušila jedna kapka za druhou. Stékaly po skle a každá měla svou cestu. Vítr pročesával korunu stromů a přinášel sebou smutek všech lidí, kterým utíral slzy. Konečně dorazil i ke mně, aby mě utěšil. Měsíc ozařoval moji smutnou tvář a odkrýval na povrch všechna má tajemství.
Celej můj život je na nic. Připadám si jako loutka…stačí jen zatáhnout za provázek a máte mě v hrsti. Všichni kolem mě si myslí, že jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Oni totiž vidí iluzi bohatství. Nechápou, že tohle nejsem já! Kdybych tak alespoň jednou mohla udělat to, co chci já. Moje pravé já je ukryto v oblaku smutku. Každý mě považuje za povýšenou a rozmazlenou holčičku…jenže kdo mě blíže poznal? Kdo se mě někdy zeptal, co bych doopravdy chtěla? Věřte mi, že rozhodně by to nebylo bohatství a přepych. Závidím lidem, kteří řídí svůj život sami. To já jsem takové štěstí neměla. Mě ho řídí desítky lidí, ale já? Kdybych řekla svůj názor, zřekli by jste se mě. Jste bezcharakterní. Jste jen povrchní postavičky. A to samí chcete udělat ze mě. Proč jsem se musela narodit zrovna vám? Na tuhle otázku mi nikdo neodpoví. Já chci žít! Ne jenom přežívat a doufat, že zejtra se něco změní. Vy ani nevíte, co se ve mně odehrává. Moje deprese jsou schovány za růžovými šatičkami a mojí bolest zakrývá falešný úsměv. Mrzí mě, že mě nechcete pochopit. Že mě nechcete brát takovou, jaká jsem a děláte ze mě někoho jiného. Tohle bylo to nejtěžší rozhodnutí v mém životě, ale nelituju toho, co chci udělat. Vy byste mě nikdy nenechali doopravdy žít. Vzpomínejte na mě jako na tu holku, kterou jste ze mě chtěli mít. Vím, že věta, kterou vám chci říct pro vás možná nebude mít žádný význam, ale přesto chci, abyste to věděli. Udělala jsem to kvůli vám. Kdybyste mě aspoň jednou v životě poslouchali, nemuselo se nic stát. Bohužel. Až budete číst tenhle dopis, bude už pozdě. Přivedli jste mě na svět jen proto, abyste mě z něho mohli taky zprovodit. Odcházím s čistým svědomím a doufám, že konečně pochopíte to, co jsem se vám celých patnáct let snažila říct. Přesto všechno co jste mi udělali (nebo spíš neudělali pro mě nic) vás miluju.
Navždy vaše dcera...
Zalepila jsem obálku a položila jí na stůl. Vlezla jsem na balkon a nechala za sebou otevřený dveře. Pomalu jsem se spustila dolů po lanu. Ocitla jsem se v obrovské zahradě. Nepozorovaně jsem prolezla maličkou dírou v plotě. Rozhlídla jsem se kolem sebe a zůstala jsem stát na místě. Byla jsem na ulici. To místo, které je pro mnoho lidí domovem a který by vyměnili za cokoliv. Jenže pro mě to bylo posvátné místo. Bylo to jako sen. Sedla jsem si na chodník a ptala se sama sebe, jestli to tak vážně chci. Před očima jsem viděla svůj život…ano chci. Už se nechci vrátit do toho převleku loutky. Tohle je jediný únik z pasti, kterou na mě připravili rodiče. Moje vlastní rodiče. To oni ze mě chtěli mít princezničku. To pro ně jsem napsala dopis na rozloučenou. Z kapsy u mikiny jsem vytáhla pětatřicítku. Kolikrát jsem už na to myslela? Každej den snad stokrát! Kolikrát jsem si představovala tenhle okamžik? Každou chvíli…
Prohlížela jsem si hlaveň zbraně. "Ty že máš bejt můj klíč k vysvobození?" Zašeptala jsem sotva slyšitelně. Připadala jsem si jako omámená. Něco mi říkalo, že pokud to udělám, už nikdy nedostanu druhou šanci. Jenže je vůbec nějaká druhá šance? Přiložila jsem zbraň ke spánku. Musím to udělat…nee, nemusím. Já totiž chci. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu sjela zbraní níž. Spánek, rty, krk, hruď, srdce, břicho…počkat. Srdce. Do očí se mi vehnaly slzy. Právě běželo mých posledních šedesát vteřin mezi živými. Dívala jsem se do temnoty, která byla všude kolem mě. Na nebi se rozsvítila první hvězda. "Mrzí mě to, ale poprví v životě chci udělat něco podle sebe…a taky naposledy." Můj ukazováček se zastavil na spoušti. Posledních deset vteřin mi neúprosně odtikávalo. Vítr mi proletěl vlasy. "Rozhodla ses správně." Pošeptal mi. Na tváři se mi objevil nepatrný úsměv. Stále mi v uších zněla ta poslední věta, kterou mi pošeptal vítr. Najednou se ozval výstřel a moje ruka klesla k zemi. Sesunula jsem se na chodník. Oči byly ještě plné slz a na tváři byl ještě poznat ten nepatrný úsměv. Byl konec. Konečně se mi podařilo utéct z pasti života. Konečně jsem byla volná…
vas!!
Lidush
Autor: Carr.ie v 14:53 |
Komentáře (0):