02.Duben 2007
Smrtí nic neskončí...
Hejno havranů zakroužilo nad stářím zvrásněnou vrbou a vzlétlo vzhůru k šedým oblakům. Jejich varovný křik se rozléhal po celém lese, který obepínal, jako živá hradba, malý rybníček, nad kterým se skláněla stará vrba, jež tu žila po generace. Již léta naslouchala lidskému zpěvu, lidskému nářku, ale pociťovala i lidskou společnost a zvykla si jim naslouchat pokaždé, když za ní někdo přišel a vděčně se jí vyzpovídal. Nikdo na světě by si snad ani netroufal odhadnout, kolik toho dokáže tahle vrbička uchovat pod svou kůrou. Tolik tajemství, co znala jen ona…
Ani dnešní večer nebyl výjimkou. Děvčátko se sklopenou hlavou tu již bylo třikrát za sebou. Stará vrba věděla, jak moc se trápí, ale nedokázala ji nijak pomoci, ani ji utěšit. Mohla ji jen svými větvemi utírat slzičky zklamání a žalu, které se jí noc co noc valily z očí jako dva malé vodopádky.
Děvče došlo pomalými, tichými krůčky až ke své nové přítelkyni: staré zvrásněné vrbě, z které pociťovalo pocit jistoty, bezpečí… Cítila, že tohle není jen strom. Nebyl to ani člověk. Lidé ubližují, trápí a vraždí pro zábavu, ale ona, ta vrba, byla tak zvláštní! Vyzařovala z ní čistota a laskavost. Děvčátko nedokázalo pochopit, jak něco takového může ještě existovat. Člověk již vyhubil tolik dobrého, že tohle byla vzácnost.
Jako každý večer, už po třetí se zády opřela o kmen starého stromu a zaposlouchala se do šumění lístečků, s kterými si pohrával lehký vánek. Byla zoufalá. Chtělo se jí plakat, chtělo se jí smát. Chtěla ukončit to trápení, kterému se říká život, ale také toužila žít. Chtěla… takové pocity nacházela jen tady. Všude jinde, v civilizaci, jí byly tyhle pocity tak vzdálené! Nevěřila, že někdy dokáže něco cítit, ale ona cítila. Právě teď a tady! Cítila toho tak moc, že nevěděla, jakému vnitřnímu hlasu by měla naslouchat. A tak jen seděla s hlavou vztyčenou vzhůru pozorujíce tmavé mraky mezi nimiž kroužilo hejno havranů.
Nevěděla, kolik může být hodin. Jak je tam vlastně dlouho. Na tomhle místě, jako by čas přestal existovat. Věděla jen, že už odsud nikdy nechce odejít. Zamilovala se do toho místa, do toho rybníčku, který za měsíčního svitu vypadal jako hedvábí rozložené na zemi a zamilovala se do staré vrby, jenž jí tak věrně naslouchala, přestože zatím neřekla jediné slovo. Cítila, jak z ní vrba vysává všechno zlo, všechnu trpkost k životu a nenávist k lidem, nenávist k sobě samé.
Zavřela oči a po mramorových tvářích jí začaly stékat teplé slzičky, které se ve svitu měsíce proměnily na perly a dopadaly jí do lehoučkých šatů. V každé z nich se skrývala kapka zoufalství, jenž v sobě zadržovala a teď to z ní konečně vytékalo. Zase v hrudi cítila čerstvý vzduch a každý nádech jí působil radost. Už to nebyl žádný strach, žádná úzkost jenž jí svazovala plíce. Dokázala se nadechnout…pomalu, zhluboka a vychutnat si to. Cítit tu chuť, jímž byl opředen život.
Náhle zprudka otevřela oči. Bylo to snad šumění listů, co slyšela? Znělo to jako nářek! Jako sténání! Rozhlídla se kolem sebe, ale nikde nikdo nebyl. Znejistěla. A pak to uslyšela znovu. "Zůstaň." prosil ji neznámý hlas. Děvčátko nejistě pohlédlo na kmen vrby. Dvě větve, které z něj rostly jí připomněly ruce. "To není možné," šeptalo si děvčátko pro sebe. Ne však ze strachu, ale údivem. "Kdybych tak mohla být jako ty…dávat druhým radost ze života a ne jim ho ničit," posmutněla dívčina tvář.
"Tak zůstaň."Ne, tentokrát si byla jistá, že to nebylo žádné šumění listů, ani vítr, jenž se proháněl korunou. Dvě větývky připomínající lidské paže (jen prsty jim chyběly) se stočily k rybníčku. Dívenka nechápajíce zamrkala, ale pak, jako by její nohy samy věděly, co dělat, se pomalými krůčky vydala k rybníčku.
Nejdříve jeden krok a voda jí ošplouchla chodidla. Pak druhý a voda jí byla po kolena. S každým dalším a dalším krokem jí voda stoupala výše a výše. Teď ji již měla pod bradou a nohy, jako by ji náhle zkameněly. Už zase je mohla ovládat. A přesto, že si uvědomovala, co dělá, se vydala hlouběji, do samého srdce rybníčku. Naposledy se zhluboka nadechla a polkla chuť života. Tak sladkou a přeci tak hrůznou.
Všechno kolem ní náhle utichlo a ona se s hlavou vzhůru dívala za mizejícím měsíčním světlem. Byl konec…konec, který znamenal něco nového. Něco, co pro ni mělo být odměnou. Splněným přáním. Konec, který nekončil…
---
O několik měsíců později se z vody jako zázrakem vztyčil malinký kmínek mladé vrbičky. Každým dnem byl silnější a silnější až jednou konečně dosáhla takové výšky, aby se mohla jeho koruna dotknout koruny staré, časem zvrásněné vrby. Jejich větvě se pomalu vplétaly do sebe a obě si sdělovaly tajemství, která znaly jen ony dvě. Ani jedna už nebyla opuštěná. Zůstaly navždy spojené do jedné velké koruny, která držela stráž nad rybníčkem, který dávno, dávno již je tomu změnil sen ve skutečnost. Sen jedné mladé dívky zoufalé ze sebe sama, ze světa a z lidských bytostí. Smrtí nic nekončí…
Lidush
Autor: Carr.ie v 14:56 |
Komentáře (0):