Ahoj...právě v tuhle chvíli je mi hodně mizerně... Víte, ta pravá, opravdová, nejlepší kámoška se hledá špatně. Několikrát v životě si myslíte, že ste ji našli (teda spíš našly?) a po čase se ukáže, že to prostě nebyla ona...Já myslim, že se to občas stane každýmu...ale každej to má jinak. Ovšem copak já? Taky sem na tom byla stejně - během těch let, co sem byla ještě "kindoš" sem takovejch "nejlepších" kámošek našla několik. Potom sem byla spíš vždycky v partě a nikdy neměla tu nejlepší kámošku, spřízněnou duši, se kterou sem si souzená, která mě nenechá ve štychu a já jí taky ne, který budu svěřovat nejtajnější tajemství a sny...kterou bych měla - obrazně řečeno - "jen pro sebe"... Ale pak se objevila Ona...Bylo to na základce a my si spolu sedly na anglinu...Postupně sme se hodně zpřátelily...vzpomínám na ty naše dopisy...často sme uměly vymyslet nejrůznější kravinky...každou přestávku sem seběhla schody a pádila za Ní do její třídy...Chodily sme spolu ze školy...před jejím barákem sme se nikdy nedokázaly hned rozloučit, vždycky to bylo loučení tak na půl hodiny, přestože bylo jasný, že se druhej den uvidíme hned ráno zas...Na školních výletech sme se vodily za ruce a řekla bych, že nám aspoň většina lidí naše hluboký upřímný přátelství záviděla...Staly se z nás za těch pár let NEJLEPŠÍ PŘÍTELKYNĚ, obě sme to tak cítily, pohádaly sme se tak nanejvejš jednou, všechno to bylo tak krásný a milý... Přišel i den, kdy sem poprvý překročila práh jejich krásnýho domu...pamatuju si, že sme tam byly jen chvíli, pustily si nějakou muziku, a pak šly vyvenčit dalmatinku Arletku, kterou mám taky moc ráda a ona mě myslim taky... Na základce sme spolu byly vlastně každej den. Bylo to něco, co se nedá popsat, proto sem si to popsala jen tak pro sebe takhle: "opravdový přátelství". Po základce sme šly každá na jinou školu, ale ani to nám nezabránilo se stýkat. Pravda, nebylo to často. Já se navíc přestěhovala do prdele jménem Borkovice, takže sme už nebydlely ve stejnym městě...Ale vždycky sme se dokázaly nějak domluvit na společnou akcičku...buď sme šly někam zakalit, nebo jen prostě zůstaly u nich a udělaly si dejchánek...nikdy sme se nenudily a nikdy sme se nedohadovaly...Dávaly sme si dárečky k narozkám a Vánocům, kterých si budu vždycky vážit, spávala sem u nich, potykaly sme si každá s mamkama, svěřovaly sme si naprosto všechno a tolik věcí nás tolik spojilo... Udělala mi nádhernou prezentaci z našich fotek. Když mi to u nich na počítači poprvý pustila, zaplavil mě opravdu nádhernej pocit. Nic takovýho pro mě nikdy nikdo neudělal, bylo to od srdce, tak upřímný a krásný. A já věděla, že to myslí vážně. Že mě má tak moc ráda. Teď, když to píšu, chce se mi z toho brečet, opravdu. Tak moc si toho všeho, co mi kdy dala, vážim...Tak moc si i teď, pořád, vážim Jí, za to, že je , za to, že sem měla tu čest Ji poznat a znát Ji tak dokonale, jak to jen může dokázat nejlepší kamarádka... Pak mě vzala celá Její rodina na dovolenou do Itálie...byl to šlechetnej čin a důkaz něčeho, co sem do tý doby nepoznala. Byla sem šťastná k zbláznění. Dali mi i kapesný. Nemusela sem platit vůbec nic. Jelo se autem a já se hrozně těšila. Byla to tam nádhera!! Ona byla u toho, jaxem poprvý v životě vstoupila do moře, jaxem byla šťastná jako blecha...Ty naše večerní procházky byly plný takový zvláštní něhy a porozumění...jakobyste tam nahoře, nad náma, na tom tmou zaplavenym italskym nebi spatřili třeba jen na chvilku zářivej paprsek, kterej symbolizuje náš vztah...Byly sme jako ségry...vážně...natáčely sme spolu na kameru, válely se na pláži a plavaly v moři, všechno to byla taková pohoda, že sem si přála, aby to nikdy neskončilo...Ale paxe něco stalo. Byl to konflikt, chápete, KONFLIKT, to bylo slovo, který v našem pomyslnym slovníku (kde byste našli kromě slov a vyznání jako "ILY a ty to wísh", "miláčku", "broučku", "zlatíčko", "důvode mýho života" a mnohých dalších i naše oblíbený slova, kterejm sme se vždycky tlemily - třeba kamaše, cimbuří, kulajda, posléze, legíny nebo vzít do zaječích) nikdy nenašlo ani to nejposlednější místo, který sme v podstatě neznaly a nikdy by nás nenapadlo, že se MY DVĚ někdy pohádáme...Posledních pár dní v Itálii nebyla moc pěkná atmosféra a my se začaly hádat...proč, to nebudu rozpytvávat, jen říkám, že to beru na sebe...nebyla to jen moje vina, to ne...ale já to beru na sebe, přiznávám, že sem se chvílema chovala nepříjemně, protože vim, že to umim, bejt hnusná...Přiznávám, že vládla ošklivá atmosféra i kvůli mně...přiznávám, že sem to s těma penězma špatně pochopila...přiznávám a uznávám všechno, co mi bylo těch několik dní po dovolený vytčeno. Ale nemyslim si, upřímně si nemyslim, že by kvůli tomu mělo naše nádherný přátelství skončit...Ale ono skončilo...Vim, že když sme se teď hádaly třeba po qipu, byla sem na Ní taky pěkně hnusná. Ale tohle všechno je tak strašně negativní a tak strašně škoda, že mi z toho vyhrknou slzy, jen na to pomyslim. Všechno je pryč. S Jejím klukem, kterýho sem taky měla tu čest poznat a skamarádit se s nim, se po čtyřech letech rozešli. Se mnou se v podstatě taky "rozešla", přátelily sme se přibližně stejnou dobu. Jejich a náš vztah nijak nesouvisí, ale když se teď s tim Klukem potkám někde na akci a oba sme bez Ní, je to opravdu smutný...on se tam potácí opilej, protože chlast považuje za to nejdůležitější v životě, je pro něj přednější než láska...a já? Vim, že se k Ní zachoval hodně špatně, ale obejmu se s nim a pokecám, aspoň v rámci možností, kdy vyslechnu pětkrát za večer :"Pozdravuj ... a řekni jí, že už nikdy víc..." Já se bavim s ostatníma, s partou, kterou miluju, s těma nejskvělejšíma holkama a klukama, co sem kdy poznala...ale pořád mi tam chybí Ona...abysme spolu zapařily...abysme se objaly...abysme se spolu zasmály...abysme se sobě navzájem podívaly do očí a v tom pohledu obě cítily to, co dřív... Znám Jí, znám celou Její rodinu i psy, v jejich domě znám každej koutek, teď znám jen svoje pocity - všechno je to pryč a já se s tim nedokážu smířit...Nedokážu to všechno zahodit do koše, nedokážu to všechno krásný vymazat z hlavy...Nedokážu žít bez Její náklonnosti, bez Jejího přátelství, nedokážu přežít bez Ní...TOLIK MI CHYBÍ!!!!!!!!! Vážim si Jí, Její mamky, která je úplně skvělá, Jejího taťky, se kterym je sranda, vážim si Vojty, Jejího bráchy...a Její babička a děda sou tak super...Vážim si úplně všeho, co mi kdy dali a umožnili, NIKDY NEZAPOMENU... Vrať se...ILY a ty to wísh...