Mezi oči Matěj Stropnický Jistě se vám už někdy stalo, že jste se na někoho neznámého na ulici zadívali o vteřinu déle než bylo nutné na to, abyste do něj nevrazili, a už jste slyšeli ono obranné: Co čumíš? Ve vašem případě tedy spíše Co čumíte, ale mně většinou pohotově tyknou. Delší pohled z očí do očí je smělostí, která se blíží výzvě. Pes přímý pohled svého pána nesnáší vůbec. Většinou jdu dál, protože než bych vysvětlil, že jsem tím nic nemyslel, už bych ji pro jistotu měl, to pro výstrahu. I obrazy, z nichž se na nás portrétovaný dívá přímo a ne jen bokem v nařasenou drapérii či do zátiší se skupinou stažených hranostajů, si pamatujeme pro jejich zvláštní přítomnost. V tom, ne v úsměvu, je intenzita Giocondy nebo novomanželů šeptajících si v Pompejích. Platilo totiž odedávna, že pouze nejvýznamnější šlechtici se směli po vzoru božího oka dívat na portrétech vstříc věčnosti a jejím návštěvníkům. Při prohlídkách se pak o těch obrazech říká, že vás svým pohledem pronásledují, ať se v místnosti hnete kamkoli. Tehdejší malíři v úloze novinářů si onu výsadu podrželi také pro sebe, neboť mezi nimi a příjemci obrazového sdělení nebylo nikoho třetího. Zmizely štětce, ale právo na to být viděn a nadto vidět zůstalo hodnotou. Se sílící úlohou oka v naší vizualizované společnosti, v níž více lidí a denně déle vidí, osvojil si pravidla optiky i mnohý, kdo si jinak plete Volta s Vontem. Portrétní mistry nahradili kameramani a fotografové, ale právo pohledu do objektivu zůstalo v moci hlasatelů a komentátorů, tedy zprostředkovatelů sdělení, nikoli jejich původců. Tázaný politik se musí dívat do očí tazateli, jemu má odpovídat, přestože zpráva je pro diváka. Takové je pravidlo, a je tu proto, abychom si alespoň zdánlivě zůstali rovni příležitostí, neboť mu nemůžeme skočit do řeči, kdežto moderátor ano. Jsme svědky, ne účastníky diskuse, byť se odehrává kvůli nám. Tak i na fotografiích v tisku: pokud se uveřejní fotografie, na níž se osobnost dívá z papíru přímo, jde o ojedinělý případ odměny nebo také reklamy. Rovnost zobrazení se vztahuje na všechny celoročně, odůvodněně zavedenou výjimkou je novoroční projev prezidenta republiky, což je dáno i tím, že prezident v tu chvíli nemusí odpovídat na otázky, ale může formulovat poselství. Toto pravidlo lze snadněji dodržet v tisku, a jeho nedodržení i oprávněněji kritizovat, než v přímém televizním přenosu. První politik, který jej začal porušovat a některé pasáže svých odpovědí, například v Otázkách Václava Moravce v době předvolební kampaně, adresoval již nikoli svým oponentům nebo moderátorovi, ale lidu obecně, byl Jiří Paroubek. Jak nebezpečně se tím promění role televize. Okamžitě jsem si upravil vlasy a dopnul košili, protože se mnou premiér nemluví denně. Nevěděl jsem, že se to má změnit a že si teď budu moci poslechnout jeho i další častěji. Mirek Topolánek se to totiž jako každý nešvar naučil během přestávky před další debatou. V televizi je úlohou moderátora politiky upozornit, v tisku je třeba zabránit publikaci podobných snímků. Nedaří se, asi se o tom neví. Čtvrteční Právo tak na titulní straně směle otisklo fotografii z přijetí předsedy ODS Mirka Topolánka na Hradě. Při potřásání rukou se čestný předseda ODS dívá na skutečného předsedu té strany, kdežto ten do objektivů. Autor fotografie Milan Malíček by takový snímek neměl vedoucímu editorovi vůbec nabídnout k použití. Zvláště u Práva, které Topolánkovi rozhodně nestraní, je to pozoruhodná chyba. Pohledy z očí do očí nechte osobním stykům. Ty, když už trvají moc dlouho, dají se ukončit jednou pro výstrahu.