Crazinka

Včera jsem na některém ze zdejších blogů četla něco v tomto smyslu : "Co vím o lásce? Hovno."
O lásce ví hovno asi tak každý druhý z nás, možná ani to ne. Co to vlastně láska je? Kde jsou její hranice? Jak poznáme že je opětovaná? Kdo odpoví? Existuje vůbec nějaká rozumná definice? A není to jen strach ze samoty?

Konec, totální rozštěp. Lítost versus zloba.
Chce to se už vzpamatovat. Jak hluboko jde klesnout? Nekonečná propast. Nejde dopadnout na úplné dno, vždyť by to mohlo být i horší. Ale proč? Ničit jenom sebe, takhle už to dál nejde. U can not change her mind.
Kašlu na to, nějak bylo, nějak bude. Nový přístup je... Přestaň se už litovat ty CHUDINKO, každý člověk je silná osobnost, stačí se jenom trochu snažit. Už žádné doprošování, žádný zbytečný kontakt, žádné domáhání se pravdy, to by bylo jen další zbytečné vysilování. Nebuď slaboch, obrň se, jinak se položíš. Daleko k tomu nemáš, tak se zamysli a buď už konečně sama sebou

Je toho tolik co bych chtěla říct a tolik bych toho chtěla vědět. Komunikace ale jako by byla tím největším problémem současné doby. Možné mínus za to, že jsou nám dostupné vyspělé prostředky, díky kterým se zdá snadné vyřešit i obtížnou situaci jen díky pár slovům.
Na špatnou komunikaci jsem doplatila, a teď mi nezbývá než neustále přemýšlet a díky tomu přicházet na to, co všechno jsem dělala špatně. Škoda jen, že mi to nedošlo dříve, trápí mě strach, že na uvědomování si je už pozdě. Přesto stále doufám, že toto není jen konec jedné mé životní epizody. Bylo by to smutné, protože tahle část mého života se zdá být tou nejdůležitější. Možná by mi někdo oponoval, že takový pocit má občas spousta lidí, ale....
Nejsem jen chvilkově poblouzněná. Dlouho jsem hledala smysl života a není to tak dávno, co jsem si uvědomila, že naším životním údělem je žít pro někoho jiného. Já svůj smysl života našla, ale nevím tak zcela jistě, jestli si nebudu muset hledat nový. Bude to znít sobecky, ale v hlavě se mi honí už jen to, že bych pro ten svůj smysl života udělala cokoli, abych ho dostala zpět. A to i za cenu, že by to nemusela být ta pravá výhra.
Asi jsem už úplně zoufalá, ale to už tak bývá, když člověk přijde o něco, co pro něj šíleně moc znamená. Nepoznávám se, jako bych ztratila sebe samu. Jako bych byla rozervána na kusy a  z povzdálí se na mě dívalo mé druhé já a nevědělo, jestli pociťovat lítost nebo se smát své vlastní hlouposti.
Prý že to nebylo ono... Byla jsem zaslepená, neviděla jsem, že se řítíme do záhuby. Možná, že kdybych to byla tušila, byly by některé věci jinak, ale kdo ví... Stačilo by to?
Stačí dvěma lidem jen to, že se navzájem milují? Sama neznám odpověď.
Vídala jsem společnou budoucnost a nikdy nevěřila tomu, že bude mít tak špatný scénář. Teď už se do budoucna nedívám, jen sním. Zda se sny splní nebo ne, teprve uvidím, jen mám strach z obou možných verzí.

Člověk je už asi od přírody sebedestruktivní typ. Nejlépe to víme my, co jednáme impulzivně.
Poslední dobou zastávám názor, že největší bolest si způsobujeme každý sám. Lepší totiž je, nevědět...