Je toho tolik co bych chtěla říct a tolik bych toho chtěla vědět. Komunikace ale jako by byla tím největším problémem současné doby. Možné mínus za to, že jsou nám dostupné vyspělé prostředky, díky kterým se zdá snadné vyřešit i obtížnou situaci jen díky pár slovům.
Na špatnou komunikaci jsem doplatila, a teď mi nezbývá než neustále přemýšlet a díky tomu přicházet na to, co všechno jsem dělala špatně. Škoda jen, že mi to nedošlo dříve, trápí mě strach, že na uvědomování si je už pozdě. Přesto stále doufám, že toto není jen konec jedné mé životní epizody. Bylo by to smutné, protože tahle část mého života se zdá být tou nejdůležitější. Možná by mi někdo oponoval, že takový pocit má občas spousta lidí, ale....
Nejsem jen chvilkově poblouzněná. Dlouho jsem hledala smysl života a není to tak dávno, co jsem si uvědomila, že naším životním údělem je žít pro někoho jiného. Já svůj smysl života našla, ale nevím tak zcela jistě, jestli si nebudu muset hledat nový. Bude to znít sobecky, ale v hlavě se mi honí už jen to, že bych pro ten svůj smysl života udělala cokoli, abych ho dostala zpět. A to i za cenu, že by to nemusela být ta pravá výhra.
Asi jsem už úplně zoufalá, ale to už tak bývá, když člověk přijde o něco, co pro něj šíleně moc znamená. Nepoznávám se, jako bych ztratila sebe samu. Jako bych byla rozervána na kusy a  z povzdálí se na mě dívalo mé druhé já a nevědělo, jestli pociťovat lítost nebo se smát své vlastní hlouposti.
Prý že to nebylo ono... Byla jsem zaslepená, neviděla jsem, že se řítíme do záhuby. Možná, že kdybych to byla tušila, byly by některé věci jinak, ale kdo ví... Stačilo by to?
Stačí dvěma lidem jen to, že se navzájem milují? Sama neznám odpověď.
Vídala jsem společnou budoucnost a nikdy nevěřila tomu, že bude mít tak špatný scénář. Teď už se do budoucna nedívám, jen sním. Zda se sny splní nebo ne, teprve uvidím, jen mám strach z obou možných verzí.

Vloženo: 02.Únor 2008 v 23:27.