Vladimír Ráž

Před sedmi lety, 4. července roku 2000, tři dny po svých sedmasedmdesátinách, zemřel po dlouhé nemoci Vladimír Ráž.

Narodil se 1. července 1923 v Nejdku na Karlovarsku, studoval na pražském reálném gymnáziu a chtěl se původně věnovat medicíně. Během okupace, kdy byly zavřeny vysoké školy, se pak zapsal na dramatický obor pražské konzervatoře. Když byla nakonec zavřena i ta, absolvoval školu po válce v roce 1947.

Hvězdou českého filmu se stal ještě v druhé dekádě svého života. Díky své štíhlé a vysoké postavě se hodil nejen pro ztvárnění rolí pohádkových princů, ale bohužel vyhovoval i pro schéma proletářských kladných hrdinů. Proto režiséři angažovaní pro věc socialismu mu nabízeli hlavní role. Nejen oni - naštěstí pro český film.

V době, kdy Vladimír Ráž ve svých 26. letech přestupoval z Realistického divadla do Divadla státního filmu, zaujal režiséra Václava Kršku pro roli revolucionáře J. V. Friče do filmu "Revoluční rok 1848". Dalším společným filmem se v roce 1950 film "Posel úsvitu", kde Ráž ztělesnil titulní úlohu vynálezce Josefa Božka. (Ještě před tímto filmem hrál v Němé barikádě pod režijním dohledem Otakara Vávry).

V roce 1952 s ním režisér Bořivoj Zeman začal natáčet Pyšnou princeznu. Námětem filmu byla pohádka Boženy Němcové Potrestaná pýcha, hudbu skládal Dalibor Vačkář, písničkové texty napsal básník František Hrubín.

Pyšná princezna se stala nejnavštěvovanějším českým filmem s rekordem okolo devíti miliónů diváků. Velmi populární se stala i píseň z filmu - "Rozvíjej se poupátko". Není divu, že režisér Bořivoj Zeman ho postavil v roce 1954 i do své další filmové pohádky "Byl jednou jeden král" podobnou sestavu, s jakou zvítězil v Pyšné princezně. Námět opět podle Boženy Němcové, princezně Marušce (Milena Dvorská) opět zpíval Ráž coby rybář píseň o neposedné vážce, jen hudbu složil Václav Trojan. Úspěch byl i tentokrát velký, i když 6. milionů diváků, kteří shlédli film v kinech, přece jen "Pyšnou princeznu" nepřekonal. Zásluhu na úspěchu filmu měli určitě také král Jan Werich s rádcem Vlastou Burianem.

Po polupráci s Krškou a Zemanem pak Ráž začal spolupracovat s režisérem Martinem Fričem. V jeho filmu Tajemství krve byl doktor Jan Janský, objevitel krevních skupin, Rážovou poslední pěknou a hvězdnou rolí. Končil rok 1953, v hercově životě patrně nejplnější ze všech. Sedlák Jan Sladký-Kozina, jehož zahrál dva roky nato ve Fričových Psohlavcích, se už s Rážovým hereckým typem pojil obtížněji. Když se ovšem operní experimentátor Václav Kašlík pokusil v roce 1962 zfilmovat Dvořákovu Rusalku, nerozpakoval se svěřit úlohu prince opět Vladimíru Rážovi. Otevíral ústa ve shodě s nahrávkou tenoristy Zdeňka Švehly a ocital se už jednou nohou tam, kde postupem času pevně stanul oběma: v umění dabingu. Za dlouholeté výkony v tomto výsostně profesionálním oboru také v roce 1997 dostal poslední své velké ocenění. Jiná si zasloužil už dřív v Lyře Pragensis, v nedělních Chvilkách poezie a všude tam, kde něco vážilo slovo. Vždyť i ta Pyšná princezna existovala už v roce 1953 i v rozhlasové podobě.