Leží vedle mě s krásnou tváří-
bílou jako sníh.
V jejích očích nebeský třpyt září-
ukrývá smích
Volá nadlidským hlasem.
Volá : ,,Pojď blíž!"
Jako bych byla mezi prostorem a časem.
jako by říkala: To se nedozvíš.
Je to snad večerní luna,
jež kouzlem zmámila mě?
Půvabná a krásná-
nabízí své rámě.
Ale když se kolem rozhlédnu,
ztrácí se kruh života.
Začínám mít strach!
Už zde není moje jistota!
Náhle dívka zmizela
a zbyla jen nicota.
Kdo byla svůdnost v černé?
Princezna mého života?
Měsíc rudě naříká
nad světem který umírá.
Nad tou zhoubou krásou-
která se teď probírá.
Už vím, kdo byl temný anděl,
který na mě volal: Jen pojď blíž!
Její jméno bylo smrt!
Cožpak to nevidíš?