Darkness.Tynush

Seděla v parku na laviččce,oči plné slz,nemaje vůbec pojem o čase.Proč jen jsou lidé takoví?Ptala se sama sebe,neznaje na tuto otázku odpověď.Nikomu přeci nic neudělala,tak přoč se k ní všichni takhle chovají?Stále nemohla přestat plakat,držíc v ruce svého jediného nejlepšího kamaráda-plyšového medvídka a stále nemohla uvěřit tomu,že její nejlepší přítel přišel o všechny končetiny a o své oči.Její nevinný přítel,který nikomu neudělal žádnou křivost,bezmocně a bezvládně ležel v jejích dlaních,mokrý od jejích slz.Dívka ze svého přítele nemohla spustit skleněné oči a v hlavě se jí stále znovu a znovu vybavovalo to,co se jí dnes ve škole stalo:Jako každé všední ráno šla do školy,hlavu sklopenou a snažíc se nevnímat okolí,od kterého neslýchala nic jiného než sprosté nadávky.V batohu si jako obvykle nesla svého kamaráda,který jen vykukoval z postranní kapsy a sledoval ten okolní svět,který je tak krutý.Také jako obvykle,vždy když se přezouvala ve školní šatně,musela dívka snášet to,že jí spolužáci brali boty,které nazývali křusnami a házeli si s nimi tak dlouho,než neskončily v koši.Dokonce už i na žvýkačky ve vlasech si zvykla,ale dnes vlastně nebyl den jako jiný.Stalo se něco,co by nikdy nečekala,nebo alespoň nedoufala v to,že by toho někdo byl schopen.Zrovna když si šla na školní záchody popovídat se svým méďou,pravda,připadala si při tom vždycky divně,ale neměla jinou možnost,nikdo se nechtěl zabývat nějakým ubohým outsiderem jakým je ona,se na záchody přiřítili její spolužačky a jejího přítele jí vyrvaly z jejích nejistotou zesláblých rukou a začaly mu rvát jeho ruce a nohy.Dokonce i oči mu vyrvaly.Dívka začala plakat,cítíc tu krutou bolest namísto svého přítele.Ta bolest byla nesnesitelná.Dívala se na svého přítele a nejvíce jí mrzelo,že věděla,že mu nijak nemůže pomoci.Kdyby její přítel mluvil,určitě by jí pověděl: ,,Neplač,to bude v pořádku.Svěřovat se mi můžeš nadále,aniž bych k tomu potřeboval své oči nebo končetiny.To že jsem mrzákem nezmění nic na tom,že tě mám nejraději na tomto světě.'' Dívku ovládla bezmoc a nejistota.Zmohla se jen na to,aby už tak zmrzačeného medvídka,vyrvala svým nic nechápajícím a necitlivým spolužačkám z jejich hříchem posetých rukou a utekla s ním,kam nejdál může.A proto se tu teď ocitla na laviččce v parku.Moc jí mrzelo,že jí vlastně nikdo nedal ani nejmenší šanci,aby jim ukázala jaká ve skutečnosti je.Každý jí jen odsoudil na první pohled,a nikdo jí nedal šanci,aby jim dala nahlédnout do svého nitra.Z neustálého pláče jí však vyrušil něčí hlas.Byl to hlas chlapce,který se nad ní právě skláněl se slovy: ,,Už delší dobu tě tu pozoruji z okna svého domu.Vím jak se teď cítíš.Taky jsem si prožil skoro to samé,jen s tím rozdílem,že můj přítel je stále zdravý.A i když nevím,jestli ti to nějak pomůže,rád bych ti nabídl tohle.'' Dívka pohlédla na chlapce s havranímy vlasy,které měl přes jedno své čokoládové oko přehozené a s velice krásnou tváří,který k ní natahoval své ruce,ve kterých držel plyšového medvídka,který vypadal skoro stejně jako ten její.Dívka se nezmohla na jediné slovo a jen nevěřícně koukala na chlapce,který usedl vedle ní. ,,To je on,můj nejlepší přítel.Chtěl bych ti ho věnovat.I když doufám v to,že ho jen položíš do pokoje,vedle svého ubohého médi,který určitě bude rád,že si našel sobě rovného kamaráda a nejlepším přítelem ti budu já.'' Dívka začala znovu plakat,ale né však žalem,ale neuvěřitelnou radostí.Už skoro nedoufala v takové štěstí.A tak se chlapec s dívkou odebrali napříč městu ruku v ruce.