básničky o smrti 03.Květen 2008
Odcházím spát,tak buďte tiše,
možná se uvidíme zas někdy příště.
Ted' už ale vážně musím jít spát,
nechám si o vás možná i zdát.
Odcházím se svědomím že nemám nic,
můžu mít míň a můžu mít víc.
Však já nic nechci,všechno už mám,
a když je toho hodně vše vám dám.
Odcházím s nadějí že bude lepší svět,
možná se ho dočkáte co nevidět.
Zavírám oči,dobrou noc,
na můj život toho bylo moc.
Odcházím a vím, že budu vám scházet
však nesmíte mi na hrob květiny házet.
Chci zemřít v klidu a bez cizího smutku,
já vím,že zanechala jsem zde mnoho dobrého skutku.
Odcházím a naposledy se loučím,
kapesník bílý v slzách máčím.
Hrob ze zlata já nechci si stavět,
že příběhy se o tom budou vyprávět.
Odcházím a vím,že byl to dobrý svět,
a však vím, že nevrátím se hned.
Na hrob si nechám nápis dát,
že se mi chtělo hrozně spát...
Smrt může být přítěží, smrt může být vysvobození. Neproklínej ji, smiř se s ní...
Nehledej smrt - ona si Tě najde sama a záleží jen na ní za jak dlouho!
Náhrobní nápis je opožděný kompliment.
Nikdo neví, co je smrt a přece se jí všichni bojí. Třeba je pro člověka největším dobrem.
Lidé nenávidí smrt neprávem, je to nejjistější obrana proti mnoha nemocem a svízelům.
Je mnoho míst kde můžete potkat spoustu lidí, ale pouze na jednom se jednou setkáme úplně všichni.
Až zemřu, pohřběte mě tváří dolů, aby mi celý svět mohl políbit prdel.
Koukám se a křičím.
Potřebuju někoho.
Aby mi pomohl.
S tím.
Co zkouším.
Brečím.
Rozčiluji se.
Ve spoustě problémů.
Kruci!
Umírám.
Já umírám.
Jsem ta, co vybrala si svou cestu.
Jsem ta, co nemůže už vydržet.
Cítím jak je život ze mě vytlačován.
Cítím jak vztek mě měmí.
...od bílých andělů křídla si vypůjčim
a s lehkostí padáčku smutné smetánky
daleko od šedivých stínů odletím
jež ruce mi svázaly pevnými náramky
....a
...deštěm slzavým
rozpustím nebe
pak slunce utopím
a
zhasnu SEBE..=O(
