uhel pohledu... pribeh 07.Leden 2009
V Číně měl jeden nosič vody dvě velké hliněné nádoby: Visely na obou
koncích klacku, který nosil na krku. V jedné nádobě byla prasklina,
naproti tomu ta druhá byla dokonalá a vždy nesla plnou míru vody.
Na konci dlouhé nosičovy cesty od potoka až k jeho domovu zbyla
v prasklé nádobě vždy jen polovina vody.
Celé dva roky to takto chodilo, nosič donesl každý den domů jen
jednu a pul nádoby vody.
Dokonalá nádoba byla pyšná na svůj výkon, vždyť přinesla pokaždé
všechnu vodu. Zato chudáček prasklá nádoba se styděla za svoji
nedokonalost a cítila se uboze, že je schopná jen polovičního výkonu.
Po dvou letech soužení oslovila prasklá nádoba u potoka nosiče:
Stydím se, moc mě mrzí, že prasklinou vyteče cestou domů tolik
vody. Ale nosič jí odpověděl:
Všimla sis, že kytky rostou jen na tvojí straně chodníku a ne na straně
druhé? - To proto, že jsem vždy věděl o tvém nedostatku a na tuto stranu
cesty jsem rozséval semena květin. To ty jsi je každý den
zalévala, když jsme se vraceli od potoka domů.
Dva roky trhám tyto krásné květiny, abych si jimi ozdobil svůj stůl.
Kdybys nebyla taková, jaká jsi, tak by tato krása nemohla prozářit můj domov.
Všichni máme své osobité chyby. Všichni jsme prasklé hliněné nádoby.
Právě tyto praskliny a chyby, které jsou v každém z nás, dělají náš život
tak zajímavým a vzácným.
Jen musíme umět každého přijmout takového, jaký je a vidět v něm to dobré.
