Duše
Ach Slunce jasné na obloze, cos provádíš mě smutkem každodenním,
Proč vždy v noci vidět nejsi, proč když kdekdo se k tobě klaní?
Je tě tu všude ve dne plno, každý se dívá na tě rád,
Proč vždy v noci temné, vymění tě Měsíc, tvůj nesmělý kamarád?
Nesvítí jasně jako ty, je to jen odraz tvého já,
Ty propůjčuješ mu krásu svou, co ve tvém nitru uléhá.
Je v něčem jiný smutnější, tys veselejším průvodcem,
bez tebe radějc všici spí, na krok se bez tě nikdo nehne.
Tys dobrý přítel, s tebou je hned všem veselejc,
s tvým přítelem má každý strach, vše vypadá pochmurnějc!
On sám je něžný romantik, co duši má jemnou,
Kdyby jen tak nebyl zahalený tou temnou tmou.
Noc je strach a den je radost, život se žije ve dne,
Nikdo nechce být zahalen v té nebezpečné temné tmě.
Kdybys mu mohl domluvit ať naučí se svítit jako ty,
To by pak lidé po světě skákali zřejmě radostí.
Jak pochmurná noc i tys to temno, ty si to zlo a neřest,
Oproti tobě každý Sluncem jest, píšu to na tvoji počest!
Každý má ve svém nitru světlo světa, to Slunce své vzácné duše,
Ale i někde schovanou má tu tmu, co s Měsícem vždy přijde netuše.
Sme Božími tvory, stvoření s láskou, něhou, pílí,
Bůh svět dokončil za 7 dní, což berem jako chvíli.
Mějme se rádi, vždyť Bůh náš stvořitel by to tak chtěl,
buďme tím čím původně nás míti chtěl.
........... a on se nám jistě dobře odplatí
