Když padá děšť....
Když padá déšť, myšlenka na tebe je jako kapka.Kapka rodící se v oku, stékající po tváři, rozplývající se na rtech. Rtech rudých jako stovky růží v rajské zahradě.
Tvůj pohled, tak ostrý jako to nejostřejší kopí, tak pronikavý a spalující, jako to nejžhavější uhlí.
Tvoje vůně pohlcuje všechny okolní pachy a vůně. Kdykoliv se přiblížím k tobě mam pocit jako by vedle mne kvetla ta nejkrásnější květina na světě, jako by všechny vůně světa se zkombinovali a utvořili celou tvoji osobu.
Když jsem s tebou mám pocit, jako když celý život něco hledáš a najednou to stoji před tebou v tak božské podobě.
Miluji tvůj jemný dotyk, kdy tvoje ruka s lehkostí peříčka a jemností těch nejemnějších látek, pomalu sjíždí po tváři, kde před chvíli tekly slzy, po ruce a nakonec mě za tu ruku chytíš. V tu chvíli mnou projede ten mrazivý pocit. Pocit bezmocnosti. Jako kdybych se nemohla hnout, jako kdyby si ty jediný měl nade mnou kontrolu a moc. Jako by ty jako jediný člověk si dokázal poručit mému srdci co má dělat.
Tvůj úsměv mě vždy připevní zpátky k sedačce. Nedokážu vstát. Nadechnout se. Jenom se dívám na tebe a připadám si strašně hloupě. Ale když tě vidím nedokážu se přestat dívat a usmívat se. Vidím v tobě všechny krásné věci.
Tvá duše mě fascinovala hned když jsem tě potkala, ale potom co jsem s tebou promluvila jsem poznala, že jedině ty dokážeš můj život změnit k takové podobě aby sem se sama za své činy nemusela stydět.
