Připadá mi zvláštní jeden posun v chování člověka za dlouhá staletí.. Co je vlastně pud sebezáchovy? V dnešní době,kdy se člověk snaží být co nejvíce jedinečný, silný, hrdý a osobitý, a jakékoliv přijmutí cizího názoru za svůj bere jako svoji osobní prohru,se zdá býti tento pud zcela vymýcen. Mám vzato,že to tak není. Po dlouhém pozorování okolí od doby,kdy mne toto téma začalo vrtat hlavou, zjištuji, že nejvíce(a jedině) se PS objevuje v případě možnozti ztráty milovaného partnera.Je to kupodivu opravdu jediná šance PS vypozorovat, asi protože nežijeme v buši, ani na Aljašce,kdy by náš život byl přirodou bezprostředně ohrožován. V mozku se začnou dít věci, které jsou pro lidi, jež neokusili nikdy žádné opravdové zoufalství, neskutečné,pochody,kterým majitel mozku nerozumí, a nedokáže si s nimi v danou chvíli poradit. Jen v onu chvíli ví, že pokud v tuhle bitvu prohraje, prohraje i kus sebe. A obyčejně zareaguje hysterickými záchvaty vzteku, bezmoci a ponížení, i když ví, že tímto drahou polovičku odradí i od posledních kousíčků myšlenek na společnou budoucnost. Křik, pláč, prosby, přemlouvání, výhružky. Je to opravdu to poslední, co nám zdegenerovancům zbylo? Zjistila jsem že pokud vypustím tuto poslední přirozenou reakci, moje Já se dostane do podivného stavu beztíže. Šedi každodenní, každotýdenní,každoměsíční, každoroční,celoživotní... Bééé, Béééé,Béééé..... Jako ovce, budu skrývat co se ve mě skutečně děje, a místo toho odejdu z místa činu s chladnou hrdostí, o které stejně okolí ví, že je jenom další maskou. A budu se bát lásky, protože můj pud sebezáchovy už nebude fungovat. Ufff...... Je těžké být člověkem. |
