dnes už jsem to nevydržela, už na to nemám...cítím se jako vyždímaná houba která do toho dala vše a nic nedostala zpět...chce se mi plakat, cítím se nemožně, jsem osamělá, stýská se mi a mám v sobě hrozné děsivé prázno...tmu....propast. Chtěla bych jen ležet a brečet, ale to nejde, musim fungovat, proč mají lidi takově city, hrozné, zlé a špatné...proč nemůžou přecházet věci jen tak...proč to neumím.
nechápu sama sebe, nechápu jeho, nechápu svět...jsem zmatená a ztracená...toulám se po tomhle světě s páskou optimisty a mysím že bude vše dobré, že přeci nemůže být nikdy tak zle aby nemohlo být hůř, ale občas si tak opravdu připadám, nedivim se že většina lidí skončí jako starý, zapšklí a nepříjemný babičky a dědové....asi tak skončíme všichni, protože svět je hrozně krutej a nespravidelevej, i když se člověk snaží a chce, dělá první poslední prostě mu zase někdo hodí klacek nebo kládu pod nohy a on upadne, pokud má dostatek síly zase se zvedne a rozběhne se jako by se nic nestalo, ale pak přijde další a další kláda a on furt padá a nemůže s tím nic udělat, ani ten stát nám nepomáhá jen vše zhoršuje a kaží.......když žijem život jednoduše a necháme ho at si s náma dělá co chce tak to taky není zrovna nejlepší, protože tu jsou pak lidi kterým na nás záleží ale my už jsme tak zpohodlnělý že se nesnažíme a je to taky přestane bavit a pak chtějí vidět nějakou tu snahu ale už to nedokáže protože nejsme zvyklí se o něco snažit, o něco bojovat...předem si říkáme jak je vše zbytečné, jak je to prohraný boj do kterého by sme šly, ale omyl, nic neni prohrané dokut to samy nevzdáme....já to nechci vzdávat ale už na to vážně nemám sílu ani trpělivost....miluju tě ale už nemůžu....taky cítím že k sobě patříme jako židle a stůl, jako šálek a podšálek, jako jehla a nit...ale ono to nestačí, bohuže to nestačí a mě se chce křičet a řvát, všechno rozbít a roztrhat....je mi zima, klepu se ale nemám už ani tu sílu se jít oblíct, prostě jen padnu do poslete a budu ležet.....myslíš že to bude lepší?? asi jo když jsem zjistila že mě ani po dvou letech neznáš, nevíš o mě ani to nejmenší.....je to smutný a krutý ale takovej už svět je a i když se snažíš sebe víc tak to nezměníš.......nechci to tak, nechci být bez tebe, chci se na tebe zase těšit, chci tě zase obímat, chci být zase aspon chvilku s tebou....
