Boj
13.Březen 2009A zase ho o víkendu neuvidím,kvůli tomu,že se neudržel. tohle mě ničí,trhá na kusy,zamilovala sem se ale ta láska je zakázaná. Já nemůžu mu dát na jevo,že sem z toho nešťastná,že mě to bolí tolik,že nemůžu přestat plakat,že mám pocit,že ve mě něco umírá. Jen se ptám,proč nemůžu být šťastná? Proč? Já mu chtěla dát lásku,nevím jestli on to chápe. Asi na mě málo myslí. Mám mě vůbec ještě rád? Láska se mi stává peklem. Znovu budu bez něj a neděle je jediný den,kdy můžeme být spolu a on to zase podělal,já vím,není to jen jeho chyba. Teď si přeju aby už jel domů ale vím,že by mě to bolelo 1000víc,protože by sem mu nestihla říct,to co mu chci říct. Takže se trápím a pláču,jsem v sobě neuvěřitelně zraněná. Nechci ho nenávidět a nechci být vůči němu sobecká. Ustupuju mu a to ze strachu,že by mohl udělat nějakou hloupost,kdyby zjistil,co cítím,kdyby zjistil pravdu,zjistí část pravdy. Zašli jsem příliš daleko a bohužel tu není nikdo kdo by mi mohl pomoct,protože to nemůžu nikomu říct,takže to mám v sobě a vím,že teď propláču mnoho nocí. A ještě k tomu je mladší než já,je mu 17,a to sem si řekla,že už nikdy mladšího mít nechci a je to tu,přišel on,nečekán,nezván,prostě se to stalo ale já už nevím jak z toho ven. Tvářit se,že se nic neděje? To jde? Ani sama nevím. Na jednu stranu chci aby viděl mou bolest,aby věděl,že se trápím ale na druhou stranu to nechci. Jo,nabízejí se mi jiní jenže já nechci,odmítám je kdvůli němu,protože věřím tomu,co mezi námi je. Jenže te´d sem jako zmražená a cítím jen prázdnotu a hroznej smutek. On si neuvědomuje,co děláme,já ano,a zase mám pocit,že pro náš vztah dělám víc. Potřebuju pomoc ale nemůžu jí mít,toť velký paradox. Mám chuť za ním jít,mám chuť dát výpověď z hodiny na hodinu,mám chuť utýct ale nemžu,tohel by se stalo jinde a to já nesmím dopustit,musím se tomu postavit tváří v tvář. Tak vzhůru do boje,i když to bude hodně bolet.
napsal/a: EF-88 13:36 Link
