Je načase
25.Březen 2009Je to zvláštní. Bojuju sama se sebou a o svou budoucnost ale jakoby sem stále stála na jednom místě a nedokázala se pohnout. Ještě mi jeho dopis nedošel,nevím jestli mi vůbec dojde,možná zítra. Včera sem si četla jeho dopisy a bylo mi hrozně,přímo zoufale. Už nikdy nichci milovat,radši chci být kamenem než květinou. Je toho tolik co se na mě sesipalo a já se cítím pohlcená a nevím kudy kam. Zlobím se i na Boha,že mi ho vzal,i když sem věděla,že jenou odejde ale netušila jsem že to bude tak brzy a že to bude tolik bolet a ještě teď sme bez kontaktu. Říká se,že co oči nevidí srdce nebolí ale v tomhle případě to je jinak. Sice ho nevidím ale srdce mě bolí ukrutně. Bolest k lásce patří jenže já chtěla být šťastná,neříkám,že sem nebyla ale teď sem hrozně smutná. Nedokážu na něj nemyslet a bojím se,že ho přestanu milovat. Možná je to určité vyžívání se v bolesti,možná tou bolestí tak nějak víc vím,že žiju. Nebo se spíš bojím toho,že kdyby se objevil někdo jiný a Honza by potom přijel,tak by sem se cítila hrozně provinile,jakoby sem ho zradila,podvedla,pošlapala všechno čemu on věří. Nevím na čem sem,nevím,zda mě má pořád rád,nevím jestli na mě myslí,nevím nic a je to k zbláznění. Chtěla bych na něj číslo ale nemám ho,aspoń ho slyšet. Proč se člověk lásku pouze trápí? Mám spoustu jiných problémů a leze mi to na mozek,jsem natolik vyčerpaná že si tělo říká o odpočinek,mám nějakou vyrozu a ještě něco se svali pod kolenem,takže super. Už je to 9dní co se takhle trápím a mě příde že to je celá věčnost. Asi je na čase se vzpamatovat.
napsal/a: EF-88 13:16 Link
