EdHardyGirl

Ty se možná budeš smát, ale já byla v pátek po strašně dlouhý době štastná, z toho berlína víš, že jsem tam mohla být, že jsem viděla všechno zblízka, ne jenom na fotkách a že se mi splnil takovj můj sen, že bylo všechno dokonalý, fakt to snad nemělo chybu, celý dva dny jsem se jenom smála...stála jsem v tom úplně nádherným setmělým městě, všude kolem mě živo, chtělo se mi brečet štětím a říkala jsem si, jak jsem ráda, že jsem nic neudělala, když mi bylo nejhůř...možná ti to přijde divný, ale pro mě to byly strašně důležitý chvíle a pocity, takový ten pocit, že žít stojí za to, víš?...Nevím, když si to po sobě čtu je to takový divný, ale já nevím, jak ten pocit a stav mám jinak vyjádřit...no, ale pak jsem přijela domů, byla jsem unavená, ospalá, bylo mi tak všelijak a sama v sobě jsem měla zmatek, rovnala jsem si v hlavě, co se dělo....druhej den slyším, jak se baky baví s mámou, jak na mě dost nadává, že jsem dylina, trapná pubertačka, že příště nikam nepojedu, proč se přetvařuju a povyšuju, že z něj dělám debila a podobně a mě ti to v tu chvíli nějak dostalo, tak jsem za ním šla jako, že si to vyříkáme, jenže on se se mnou o tom úplně odmítl bavit a poslal mě pryč, jako fakt nevím, co jsem mu udělala, bavila jsem se pak o tom s mamkou a ona si taky nemyslela, že se chovám nějak divně, maximálně, že o berlínu pořád mluvím, ale to je normální...V tu chvíli jsem si vzpomněla na to, že jsem si říkala, jak je všechno dokonalý a že to snad ani není možný, že mě by se něco takovýho stalo a takj se to muselo nějak pokazit, já se rozbrečela a brečela jsem jako malá..ted už snad ani nevím proč...