EdHardyGirl

Není to moc dlouho, co jsem sem naposled  psala...no, a píšu znova, mám totiž depku, zase. Já už snad nikomu nemůžu věřit, všichni si jdou jenomza tím, co sami chtějí a co je pro ně dobrý a na lidi okolo kašlou. Proš jsou dneska všichni takový? lžou a ubližujou? já se vždycky snažila to nedělat, je mi z toho všeho nablití. Sedím tu a brečím nad něčím, co nemůžu ovlivnit. Až si to přečteš budeš mi nadávat proč jsem nezavolala, ale já nemám na to mluvit, nemám na nic, všechno co bych chtěla udělat mi přijde nepředstavitelně těžký. Všechno, co se ted zase začne dít a už se děje by mě asi tak nevzalo, kdybych nebyla pořád nemocná, ta mrcha se mě nechce pustit, kdyby si jenom věděla jak já jí nenávidím. Kdyby jednoho dne nepřišla a nezačala mi ničit můj život všechno by ted bylo tolik jiný, tolik věcí se nemuselo stát. Jak já všeho lituju. Nenávidím jí, chci jí vyhnat ze svýho života, ale nejde to, pohltila mě, ale já jí nechci. Co všechno bych dala za to, abych jí nikdy nepoznala. Přijdu si na všechno strašně moc sama, a já vím, že nejsem,aĺe to ona mi to hučí do hlavy. Já vím, že kdyby si tohle četl někdo, kdo o ničem nemá ponětí, řekne si, že jsem blázen, ale ty ne, ty mě znáš a víš, že nejsem, kdyby ne ty, tak nevím, kdo jiný by si to nemyslel. Před tátou dělám, že jsem skoro zdravá, aby se snažil taky se vyléčit,l máma to ted má taky mocmoc těžký a já jí tím nechci přidělávat starosti, ale když jsem sama prožívám pořád to samý, co předtím. Vím, že Simona jakou znají všichni by ty problémy zlehčila, řekla, že nic z toho není nevyřešitelný, ale ty jakou tě znám já a jaká opravdu si mě pochopíš, já to vím. Kdyby někdo mohl pochopit jak strašně prázdnáý se cítím a jak se bojím všeho co mě čeká. Celej minulej rok jsem si říkala, že další rok už bude v pohodě, že do tý doby se z toho byhrabu,a le to nejde. Poczivě beru prášky, chodím na kontroly a pořád je ve mě. ta svině hnusná.  Netuším, co mám dělat, fakt ne. Vím, že tu musím zůstat, ne kvůli sobě, ale kvůli lidem, co mě mají rádi, máma by to beze mě nezvládla, já jí musím pomáhat, ještě ted, co táta zase udělal ty kraviny, on si snad neuvědomuje, jak nám tím ubližuje, ani ne tí samotným, ale tím nekonečným lhaním. Musím tu být, i když sakra nevím jakej to má význam. Ve mě se ted míchá nenávist, vztek, bezmoc, a stráááášně moc smutku, zítra jdu do školy a moc se bojím, že to nezvládnu, usmívat se a dělat, že jsem nejvíc v pohodě. Jdu taky k doktorce. já... potřebuju obejmout a zároven nechci, nechci, aby mě takhle někdo viděl, chci být sama, ale když sama jsem je to nesnesitelný, ale pořád snesitelnější než být s někým. Sakra to jsou šílený kecy, až si to pozděj po sobě přečtu, smažu to, to vím, je to jako když píše strašně zamindrákovanej opilec.  Třeba si to ani nestihneš přečíst a já budu nakonec ráda. Víš s tím, co si kdysi napsala, že lidi vidí na druhých jenom to špatný a to ti pořád předhazujou souhlasím, proč je tak samozřejmý neustále ubližovat a ne říct občas něco hezkýho, co by ti udělalo radost? Víš, možná si říkáš proč všechno tohle neříkám katce, ale at to kdy bude jakkoli, ty budeš mít za nejlepší kamarádku ginger, já katku, tak ty pro mě budeš pořád něco vyjímečnýho, takovej můj anděl strážnej, co se mnou bude pořád, to vím. Tolik bych si přála, aby se mi jednou můj velkej sen splnil...