2006-10-25: Cesta do školy je boj

28.Duben 2008 | Cesky

Ráno si to takhle pěkně štráduju vlakem do Brniska, pročítám si poslední přednášky za stoja
(jako správný člen jednotky SS - Student Sportovec)když tu náhle uslyším hluk proudového
motoru vojenského letounu prolétajícího velmi nízko nad vlakem. "čáslavští magoři", říkám si
a dál bezstarostně studuji poznámky (které mi jsou stejně platný jak Baťovi dřeváky páč
hrabu....). Ale to už tu je Brno-Hl.Nádraží. Vystupuju a spěchám jako všichni lidé kolem mě.
Když si to tak spěchám podchodem, potkám pochodující rotu vojáků-záklaďáků v plné polní.
A do jejich pochodu jim řve seržant pochodovou píseň „Eskymo Pussy“. "zelení magoři"
pomyslím si a pokračuju ve svém soukromém spěchu. Hned jak vylezu do hlavního vestibulu,
tak užasle čumím face2face Grossovi, řečnícímu z pódia k četě policajtů. "chlupatý magoři"
pomyslím si a valím si to na šalinu. Na nástupním ostrůvku čekám asi 10 minut než zjistím, že
šalina už asi půl hodiny nejela a dnes už nepojede. Jeden zaměstnanec DPMB nám, čekajícím,
oznámil, že šalina č. 13 jede až z české. No tak jo, proč ne. Projdeme se.
Cestou přes Masarykovu ulici jsem potkal Viťasa (pro neznalé: Ozzy´s Bro.) a přidal jsem se
k němu. Jaký překvapení, že? Když jsme došly ke Svoboďáku, zůstali jsme zkoprněle civět.
Náměstí bylo rozbombardované, všechny boční ulice byly zablokované vozovými hradbami a
za každou terénní nerovností se skrýval voják nebo policista se samopalem, v lepším případě s
RPGéčkem a s dlažební kostkou v horším. Ze všech stran se ozývala střelba, exploze a křiky z
amplionů. S Viťem jsme se rychle skrčili a skočili do nedalekého okopu, ze kterého nás ihned
jeden rotný vyhnal s tím, že prý nemáme výložky a tudíž nemáme nárok na úkryt. Po
chvilkovém potloukání se kolem přeplněných zákopů a okopů jsme konečně našli svou díru
po granátu. Byl to asi osud, ale kousek od této díry ležel padlý voják s RPGéčkem. To jsme si
vzali i s pistolí, kterou mrtvola třímala v upadlé ruce. Úkol zněl jasně: dostat se na druhou
stranu náměstí za každou cenu. To se samozřejmě řekne snadno, ale uběhněte 300 metrů přes
rozorané pole a když vám sviští kulky a granáty kolem hlavy.
Moc možností nám nezbylo. Do stran jsme nemohly ty byly zablokovaný. Zpět to taky nešlo -
to by jsme byli zastřeleni za deserci. Jediná možnost byla jít vpřed. Vpřed a nikdy zpět. Řídili
jsme se heslem útěk spolu, neohlížet se a krýt se. Už jsme byli za půlkou, když jeden granát
explodoval poblíž. Tlaková vlna mě odhodila a praštila se mnou o zem.
Ta rána mě konečně probudila a já jen s úlevou zjistil, že to byl jen sen. Opět jsem se stal
obětí své přebujelé fantazie. napsal/a: ElV0 18:06 Link