Elfinka_

Prosimvás, já se strašně vomlouvinkam, že sem sem hovejnko psala, ale já na to pořád nějak nemam čas. Teď začínam excelovat (hééj vod toho asi vznikl program excel co? :D ) na nové školičce a voubec to neni prdelinka. Takže jsem stále deprimovaná atakdáleatakdálea. Nemam čas se vykecávat, neboť momentálně studuji několikero zvířecích lebeček - a v souvislosti s tímto mě napadla jedna velice inteligentní báseň, a tak jsem se rozhodla, že ji zde zveřejním. Bafte se....a já jdu zase na lebečky....zdar buldozer.

PRVNÍ ANATOMICKÁ KRIZE

lebka lebka lebečka, z každého dělá blbečka
zdraví vás velice, zdebilněná elfice
achich ouvej och och och
právě teď mě sežral hroch

nekup to wole

Héééj....tak nevim, jestli je to tim slibem, každopádně dneska sem nemachrovala a zacouvala bravurně i bez chcípnutí....vylezu z auta a ukrajinští hoši s širokým úsměvem prej, že dneska je to lepší :D Mě pochválili, né.......hustý :D

    Dobrý den, milí posluchači. Nebo...asi spíš čtenáři, co? ...No hih...to je fuck...Ehm, dnes bych za vaší přítomnosti ráda slíbila jednu věc, která mě dnes stála malý trapas. Jedná se opět o příběh s mým nablejskaným fárem :D
    Ale nebojte, nebude to takový drama, jako minule. Dneska mi to nikde nechcíplo...normálně...ani na furt
    To sem se takhle totiž vezla z práce a byla sem na sebe strašně hrdá, že sem tak převelice inteligentní, a napadlo mě obejt to do Starý Rokle přes Sedlec, neboť celá sokolovská (a ostatně celé město) bylo celý zarvaný. Zarvaný autama. Totál. A všichni zřejmě chtěli jet domů najednou. Ale nejeli. Popojížděli. A často i stáli. A já z toho byla vrcholně znechucená, tak můj mozek zajiskřil, proběhlo pár nervových synapsí...a napadlo ho, že to můžu vobjet. Sedlec je totiž takás jakás rádoby vesnička na kraji Varů. Tak sem to tam dračila a byla sem teda na sebe hrdá, a furt sem dračila a dračila,, až sem to fakt domů objela, zácpa nikde, dračila sem to šedesátkou....(to bych neměla...hih...ale musim to občas rozjet ne? Stejně mi to víc nejede ).
Jedu jedu a dojíždim k jedný úchylný křižovatkce, kde fakt nejde vidět, protože se dává přednůstka, a ze zdola je viadukt (malinkej a v zatáčce) a zezhora je kopec, kde auta vyskakujou a zaboha člověk neví kdy. No tak sem k tomu dojela, a když vynecham to, že sem tam ještě čekala, páč se tam někdo (opět) vyboural, tak mě zarazila jedna věc. Stojim tam, čumim nahoru, nic nevidim, čumim dolu a tam stojí tři auta a chtěj někam jet. Ale stojí. Tak si říkam, no kurva....(pardon)....proč stojí? Dyk sou na hlavní né? Na proti mě už se taky zastavilo auto. A taky dává přednost. Tak tam stojim s mojí škochtličkou a říkam si, kdo že to je asi ten tydýt, kterej to blokuje, páč neví jestli může jet. Takže stojim, voni stojí, všichni stojí, za náma nabouraný auto a haha. No tak si říkam, že sem asi kretén já, a tak koukam na ty řidiče, jestli mi jako třeba nedaj najevo, co hodlaj dělat. Nikdo se neobtěžoval. Inu, vzala jsem opratě do svých rukou, práskla do koní, mohutné zvíře zařvalo a jela sem. Stejně podle mě kokoti měli jet, a ne tam čumět (pardon).
    No nicméně toto neni pointa příběhu.
    Když sem dodračila domů, čekal mě (mimo prokličkování staveništěm a hadlou dělníků) nelehký úkol. A to, zacouvat před barák. Jenže...už tam stála mamča (teda, ne ona, ale její auto...) a před ní(m) se nasral (pardon) nějakej obří citrón (citroen). Tak tam stojim a čumim a říkam si - humor. A za mnou už nastartovaná halda ukrajinců, páč se velice rádi kochají tím, jak řídim ( = jak neumim řídit).
    Nejdůležitější - zachovat klidnou hlavu. Takže, srovnat srdeční puls a jdemem na to. Tak sem si najela a začala couvat, dávala bacha, abych nesedřela elegantního černého citróna (nebo ještě hůř, neublížila mojí nablejskaný škochtličce!). Couvam couvam, vyrovnávam až nakonec (kupodivu inteligentně) zacouvam....a jsem na sebe tak stráááášně hrdá ....a urkajinci taaaak strááááášně vyvalujou voči, už si uplně představuju, jak vylezu z toho fára a s nosem nahoru jim řeknu DOOOOBRÝÝÝÝÝ DEEEEEEN a nasadím tupý americký úsměv.
    Nicméně, skutenčnost byla lehce jiná. Docouvam, brzdim, chci to vypnout, ale říkam si, couvnu ještě malinkej kousíček, aby to bylo perfektní. Docouvla sem. Chci to teda vypnout. Dávam ručku. ..... A kretén nejdřív pustim všechny pedály, ne. A kretén tam mam furt zpátečku, ne. Takže mé milované fáro se trochu vyděsilo a s obdivuhodnym řevem poskočilo o dva metry nad zem a úspěšně chcíplo. A kurva. Mé zraky okamžitě spočinuly na ukrajinské obličeje, které mě nespustily z očí a na kterých se začal vytvářet OPRAVDU ŠIROKÝ úsměv. Říkam si: ty kretéééne...ty kretéééne.....ty tady machruješ...a pak provedeš takovou akci hop-skok-chcíp....ty kretéééne................
    Vylezu ven, a opravdu říkam DOBRÝ DEN. Ale už ne tak vítězoslavně. Nicméně sem se začala gebit, a voni se začali taky gebit, a jeden chtěl bejt zřejmě milej , tak řekl: "To niiiic....to jen malinko skočilooo" - s výgebem u toho.....
    Takže nyní, drazí a milí, tady hodlam slavnostně posvátně prohlásit, že už nikdy nebudu machrovat, jak umim jezdit, když to neumim a budu si raději dávat pozor, co mačkam dřív a co potom. Ámen.

Děkuji za pozornost

    Brý den, děti. Tak sem Vám dnes chtěla povědět, co se mi
nedávno stalo. To sem takhle jela ráno svym nablejskanym fárem
(škoda 120) do prácičky. S bráškou. A jak tak jedem, jedem a
jedem, a sytič je zapnutej a auto řve jak blázen, venku je chladno a
okna se mlží (a nejdou odmlžit) a lidi (ti, kteří blázni ještě nespí) se
za námi otáčejí, tak najednou, já, jakožto super-vnímavý řidič
(hahaha), jsem si všimla, že blinkry ještě asi nejsou ouplně
probuzené. Neboť mé zraky a sluchy spočinuly na šipečku směrovátek
a uviděly/uslyšely, že blinkrátka kůzlátka blikají nějak
pomalu...(hodně pomalu...). Říkam...hééj...ty blinkry jdou nějak
pomalu....a brácha na to....a jooo....hmm...to je divný.
Hmm....co na to říct že, nicméně, jedeme dál. Brm brm
brm...prácička už blíží, odbočuji doleva...a HLE...blinkrátka
sviňátka už nejdou VŮBEC !! Pomóc, co se to zase děje? Naštěstí nás
už čeká jen jedna odbočka doleva...a jsme tam...a tak najíždím,
blikám (snažím se blikat) a neblikám (opět). A sakra. Autovi se
zřejmě nechce jezdit. Hmmmm...parkujem. Stojíme. Zkouška. Levý
blinkr, pravý blinkr...a nic. Zadní blinkry. A nic. Hmmmm. Tupo.
Asi baterka co? Hmmm...ale proč teda zbytek svítí, hm?
Hmmm...no nic, práce volá, musíme jít. Zarolujem vokna, zamknem
všechny dvířka bouráku a jdeme workovat.
    Tádydá, workujem workujem. Zašiju se na záchod a píšu
taťkovi: "Tatko, v pulce cesty nam prestaly jit blinkry..Neni to
baterkou? To je trochu blbeee :) " A workuju dál. Taťka volá.
Jaktože blinkry nejdou, jak nejdou? No nejdou. Zbytek jde. Aha,
tak já se na to přijedu podívat...zavolam až budu moct a dojedu si
pro klíčky. Jasný. Čau.
    A tak jsem se vydala se svým stylovým poštovním vozítkem
ven, s dobrým pocitem, že můj super-tatík spasitel spasí mé
(vlastně..ono není úplné mé..ale víte jak...) nespasitelné
autíčko...počkala na bus, dojela na rajon a začala rozdávat dopísky.
Rozdávala, rozdávala...až všechno dorozdala. A přijela zpátky na
poštovní válečnou základnu. Splnila poslední povinnosti, zavolala
tatíkovi, kde že se to fláká a čekala na parkingu.
    Hahaha, hehehe, co se může stát, když si zkusim
nastartovat. Aspoň zahřeju motůrek. Otevíram motor, nastříkávam
benzín (nebo co...ani vlastně nevim, co to tam dělam...), sedam do
autíčka, třikrát zmáčknu naprázdno plyn, taham sytič nahoru,
mačkam spojku, vyhazuju kvalt, otáčim klíčkem....ozývá se onen
známý zvuk super nablejskaných bouráků (starých pekáčů), když
nechtěj chytit. Hmmmmm. Druhý pokus, sytič až nahoru.
Vrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr, škyt
škyt škyt, vrrrrrrrrrrrrrrrrr...brm brm. Hurá, naskočilo. Hmmm.
Levý blinkr.......................héééééééééééééj jakotže to
funguje??? Pravý blinkr. Héééj vono to zas funguje! No to je teda
trapný. To fakt nechápu. Mam odvolat záchranou misi? Ale tatík už
je na cestě. No co, nebudu nic riskovat, počkam.
    Čekam. Tatík přijel. Říkam, hele, ono už to de. Tatík,
hahaha, to je ale divný. Tak jedem.
    A jeli jsme.    
    Jedem jedem, no ono to fakt funguje. Plán byl takový - já
i tatík - směr Stará Ro(k)le , nicméně, na poslední (hodně rušné)
křižovatce, já odbočím doleva (směr domov), taťka doprava (za
účelem nákupu svačiny). Tak oba jedem, a oba tam stojíme vedle
sebe a oba dáváme přednost. Než sem zastavila, blikám doleva.
Jenže..NEBLIKÁM! už zase. Panika. Chcíplo mi to. Celý. Sakra.
Otáčim klíčkem, a nic. Vůbec nic, ani škyt. PANIKA. Roluju okýnko
spolujezdce, dřív než taťka odjede...volám...ono to zas
nejde....NEJDE NIIIC. Cože? JAk nic? No prostě nejde
nastartovat! :D Ani se to nehne. A jejej. Auto zdechlo. Odmítlo už
jakkoli komunikovat. Za mnou kolona. (Asi by rádi jeli
dál....nemůžou...před nima chcíplá škochtle...)¨

    ...

    Hahaha, hehehe. Ukazuju týpkovi za mnou, ať mě objede,
že tohle neni jen obyčejné chcípnutí...Týpek mě objel...(a možná si
zaťukal na čelo...nebo pomyslel, že něco takovýho, aby jezdilo na
silnici, už by měli zakázat)

    ....

    No, nicméně. Nespanikařila jsem natolik, abych sebou
švihla, neboť můj super-tatík-spasitel stál přece vedle mě. Vlastně,
teď už za mnou,....a blikal....aby ostatní viděli...že se asi vážně
nerozjedem.

    ....

    Prohlídka bouráku. Taťka zjistil, že to fakt nejde (asi
potřeboval ověřit, jestli jen nejsem kretén a neumim to nastartovat
:)) ) Vylovil někde vzadu baterku...a prohlásil takovou pěknou větu,
něco v tom smyslu, že baterka odešla...(na dovolenou?).

    ...

    Tímto příběh končí, drazí a milí. Následovalo pár nudných
chmatů, jakože tatík se chopil volantu, já zadečku mého bouráku,
pořádně sme zabrali a odtáhli to mimo tu (dost rušnou) křižovatku.
Pak mě tatík hodil domů a já se musela gebit, páč mi to přišlo lepší,
než brečet.

    ....

    Vtip je v tom, že zítra jedu zase do práce.

    ....

    Zase škochtlí.

    ....

    Tatík před chvílí radostně volal z dílny, že baterka už

fachá, neboť se začala nabíjet (předtim se nenabíjela..a tak

zdechla).

    ....

    Takže zejtra zase dračim.....svojim super fárem......brm

brm brm....

    :o)

Vítejte opět v mé (skoro) denní rubrice v elfím koutku. Jelikož se momentálně nudím, resp. čekam, až venku přestane bejt tak brutální slejvák a bouřka, tak jsem se rozhodla, sepsati zase něco velice poučného.
Takže drazí a milí, co bych vám dnes pěkného sdělila. Venku je hnusně jak v řiti, přívalovej slejvák jak blázen (ale trvá trochu dlouho, na to že je přívalovej ) a já tu čumím a čekám, až to přejde, neboť můj bratr čumí někde venku na zastávce, a je zcela zbaven pojízdnosti (nebo spíše pochůznosti), a to právě díky počasí. Takže po své milované sestře ( = otrokyni) chce, aby pro něj laskavě přijela ( = otroku nakluš ) a dovezla milostpána do tepla domova. Nicméně já nejsem zas tak debilní, abych v tomhle někam jela, zvlášť když si nejsem jistá, jestli by to "můj" zbrusu nový bourák (škoda 120) zvádl. Ještě včera totiž nešly stěrače Takže mladý lord momentálně čumí na zastávce a čeká, až přejde lijavec a až sestřička (otrokyně) přijede.

Hééééj už neprší tolik...tak já jedu ....je mi velice líto, že sem vám toho nestačila pronésti více. Ale slibuji, že si na příště připravim něco inteligentního. Čuuuus