Elfinka_

    Dobrý den, milí posluchači. Nebo...asi spíš čtenáři, co? ...No hih...to je fuck...Ehm, dnes bych za vaší přítomnosti ráda slíbila jednu věc, která mě dnes stála malý trapas. Jedná se opět o příběh s mým nablejskaným fárem :D
    Ale nebojte, nebude to takový drama, jako minule. Dneska mi to nikde nechcíplo...normálně...ani na furt
    To sem se takhle totiž vezla z práce a byla sem na sebe strašně hrdá, že sem tak převelice inteligentní, a napadlo mě obejt to do Starý Rokle přes Sedlec, neboť celá sokolovská (a ostatně celé město) bylo celý zarvaný. Zarvaný autama. Totál. A všichni zřejmě chtěli jet domů najednou. Ale nejeli. Popojížděli. A často i stáli. A já z toho byla vrcholně znechucená, tak můj mozek zajiskřil, proběhlo pár nervových synapsí...a napadlo ho, že to můžu vobjet. Sedlec je totiž takás jakás rádoby vesnička na kraji Varů. Tak sem to tam dračila a byla sem teda na sebe hrdá, a furt sem dračila a dračila,, až sem to fakt domů objela, zácpa nikde, dračila sem to šedesátkou....(to bych neměla...hih...ale musim to občas rozjet ne? Stejně mi to víc nejede ).
Jedu jedu a dojíždim k jedný úchylný křižovatkce, kde fakt nejde vidět, protože se dává přednůstka, a ze zdola je viadukt (malinkej a v zatáčce) a zezhora je kopec, kde auta vyskakujou a zaboha člověk neví kdy. No tak sem k tomu dojela, a když vynecham to, že sem tam ještě čekala, páč se tam někdo (opět) vyboural, tak mě zarazila jedna věc. Stojim tam, čumim nahoru, nic nevidim, čumim dolu a tam stojí tři auta a chtěj někam jet. Ale stojí. Tak si říkam, no kurva....(pardon)....proč stojí? Dyk sou na hlavní né? Na proti mě už se taky zastavilo auto. A taky dává přednost. Tak tam stojim s mojí škochtličkou a říkam si, kdo že to je asi ten tydýt, kterej to blokuje, páč neví jestli může jet. Takže stojim, voni stojí, všichni stojí, za náma nabouraný auto a haha. No tak si říkam, že sem asi kretén já, a tak koukam na ty řidiče, jestli mi jako třeba nedaj najevo, co hodlaj dělat. Nikdo se neobtěžoval. Inu, vzala jsem opratě do svých rukou, práskla do koní, mohutné zvíře zařvalo a jela sem. Stejně podle mě kokoti měli jet, a ne tam čumět (pardon).
    No nicméně toto neni pointa příběhu.
    Když sem dodračila domů, čekal mě (mimo prokličkování staveništěm a hadlou dělníků) nelehký úkol. A to, zacouvat před barák. Jenže...už tam stála mamča (teda, ne ona, ale její auto...) a před ní(m) se nasral (pardon) nějakej obří citrón (citroen). Tak tam stojim a čumim a říkam si - humor. A za mnou už nastartovaná halda ukrajinců, páč se velice rádi kochají tím, jak řídim ( = jak neumim řídit).
    Nejdůležitější - zachovat klidnou hlavu. Takže, srovnat srdeční puls a jdemem na to. Tak sem si najela a začala couvat, dávala bacha, abych nesedřela elegantního černého citróna (nebo ještě hůř, neublížila mojí nablejskaný škochtličce!). Couvam couvam, vyrovnávam až nakonec (kupodivu inteligentně) zacouvam....a jsem na sebe tak stráááášně hrdá ....a urkajinci taaaak strááááášně vyvalujou voči, už si uplně představuju, jak vylezu z toho fára a s nosem nahoru jim řeknu DOOOOBRÝÝÝÝÝ DEEEEEEN a nasadím tupý americký úsměv.
    Nicméně, skutenčnost byla lehce jiná. Docouvam, brzdim, chci to vypnout, ale říkam si, couvnu ještě malinkej kousíček, aby to bylo perfektní. Docouvla sem. Chci to teda vypnout. Dávam ručku. ..... A kretén nejdřív pustim všechny pedály, ne. A kretén tam mam furt zpátečku, ne. Takže mé milované fáro se trochu vyděsilo a s obdivuhodnym řevem poskočilo o dva metry nad zem a úspěšně chcíplo. A kurva. Mé zraky okamžitě spočinuly na ukrajinské obličeje, které mě nespustily z očí a na kterých se začal vytvářet OPRAVDU ŠIROKÝ úsměv. Říkam si: ty kretéééne...ty kretéééne.....ty tady machruješ...a pak provedeš takovou akci hop-skok-chcíp....ty kretéééne................
    Vylezu ven, a opravdu říkam DOBRÝ DEN. Ale už ne tak vítězoslavně. Nicméně sem se začala gebit, a voni se začali taky gebit, a jeden chtěl bejt zřejmě milej , tak řekl: "To niiiic....to jen malinko skočilooo" - s výgebem u toho.....
    Takže nyní, drazí a milí, tady hodlam slavnostně posvátně prohlásit, že už nikdy nebudu machrovat, jak umim jezdit, když to neumim a budu si raději dávat pozor, co mačkam dřív a co potom. Ámen.

Děkuji za pozornost