Jednoho podzimního odpoledne,s Adélkou nažraly jsme se úctyhodně.
I když to školní jídlo nestojí za nic,
bez jídla v žaludku nezmůžeš pranic.
Slunce mělo do zapadnutí ještě daleko,
my nevěděly co dělat,
tak rozhodly jsme se pro toto:
do Spořky výlet vykonat.
Ó Spořko má,
ó Spořko veliká.
Ó ty naše prachy chráníš,
ó žádné poplatky nepřeháníš.
A tak vydaly jsme se pjéšo,
páč nechcalo a bylo sucho.
Spořka se víc a víc začala blížit,
Adélka mohla svůj vysněný oučet si založit.
Když už jsme šlapaly přervanou ulici Masaryčkovu,
zasekl nás opar Ódéesáckýho řevu.
Jó, to sou ty debilní kampaně,
když politici myslí jak s pičovinama na nás jdou vychcaně.
Bubeníkům jsme zdrhly obratně,
už nám též byla zima,
Spořka mávala na nás závratně:
"Holčičky, poďte, bude psina! "
Koukáme na sebe znuděně,
no to je teda lol.
Snad nakonec spokojený budeme,
bez oučtu život je boj.
A už za pár okamžiků,
máme tu čest,
překročit práh finančníků,
už nikdy nebudeme účtu bez.
Směřujem si to tak k informacím,
tam růžová slečna na nás otráveně civí:
však zdvořile se nahlas zeptá:
"Jakpak já vám poradím?"
"Hele ženo my chcem oučet,
tož co teď máme udělat?"
"Jó to si támhle na gauč dřepněte,
a čekejte,
jestli vás ňáká služka bude mít nervy zavolat."
A to sme zase s Áďou happy,
že mužem na řitích sedět,
páč soustředit se hned na intelektuální věty,
to by mohlo moc moc bolet.
A jak tam pěkně sedíme,
do blbla jen tak čumíme,
nevíme co dělat,
ale nechce se nám nikoho volat.
Ale bylo fajn,
maj pohodlnej gauč,
jen škoda že je koženej,
hned zadek je na tom přilepenej.
Ale tak domů bych ho brala,
myslim, že často bych na něm sedávala.
Sice už je trochu jetej,
ale na zapejkání u telky podle mě super.
Ovšem už sme tam seděly pěkně dlouho,
tož musely jsme se začít svlíkat,
páč už bylo pěkný vedro,
a nemohly jsme řádně dýchat.
Žádná žena spořkovitá,
nechtěla si nás na starost vzít,
mě už bylo vážně špatně,
začalo se mi chtít blít.
Však koukly jsme se na sebe odhodlaně,
řekly jsme si, že to nevdzáme.
Přec nebudem se tvářit nafoukaně,
je tu spousta super věcí, které ještě poznáme.
Tak například před námi,
stál futuristický věšák.
Vypadal fakt hrozně divně,
asi vyrobil ho totální manťák.
Ó a co to vidím zde?
Co to je za bytí podivné?
To bezhotovostní přepážka jest.
Ó to je převelice vábivné.
Ó přepážko spořková,
ó přepážko vábivá,
prozraď mi v čem kouzlo tvé je?
Proč na tebe zíram tak vyjeveně?
Adélka cítí to samé,
jsme z toho obě vyjevené,
ó přepážka bezhotovostní,
tam se asi platí bez hotovosti.
ó ó ó
á á á
ů ů ů
V přepážce čtyřkou očíslované,
my našly jsme to pravé souznění.
Hned obě jsme byly zase zabavené,
zamilované do přepážkového blouznění.
Ach, to je taková krása,
když před vámi skví se prázdná přepážka,
ještě když čtyřku úchvatnou na sobě má,
nikdo
nikdo na světě
nikdo
se jí nevyrovná.
Avšak nyní nastal onen mrazivý pocit,
opar přepážky byl najednou zatracen.
Nějaká trubka pár metrů vedle,
zavolala: "No kdo je další na řadě? No ty, pocem!"
Ó opare můj,
ó opare přepážky,
vrať se spáso má,
tohle je fakt na prášky.
A tak můj druh - Adélka,
opustila se mnou sdílené lože
...
(= gauč, pozn. autorky...víte jak, nechci aby docházelo k mylným závěrům)
...
já furt vyjevená nemohu se vzpamatovat,
co se stalo, COŽE?
Á už chápu,
jsme přece ve spořce,
málem založení Adélky oučtu prochrápu,
to mé srdce neslo by opravdu převelice těžce.
Ó Spořko má,
ó spořko veliká.
Ó ty naše spása jsi,
bez tebe naše prachy šly by neznámo do kamsi.
Adélka si s ženou kecá,
sděluje jí informejšns.
Zajímalo by mě, co hezkého ta žena žblebtá,
Ale asi jsou to debilejšns.
Heh, a já měla fakt pravdu,
když Adélka svou seanci s ženou špořkovou ukončila,
řekla že to celé sama prospala,
že ta žena howna mlela,
že nešlo o žádnou srandu.
Tak ale důležitý věděla,
že přijde jí domů PIN,
i když při rozhovoru do blba čuměla,
věděla, že přeslechla jen pár blbin.
Pak vzorově se podepsala,
ale protože už znuděná byla,
ten podpis jako by její nebyl:
"Tohle fakt napsala sem jak totální debil."
No tak co dělat se dá,
zmrvenej podpis už nevrátíš,
hlavně že můžem jít dál,
pryč od těch spořkovejch bubácích.
Ale, milé děti,
tímto příběh neskončil,
já s Adélkou kráčely jsme dál,
ale to už je vyprávění na jindy,
kdo tyhle hlody chtěl by číst dál?
A tak drazí a milí,
my oučet jsme si zařídili.
To vřele doporučujem všem,
aspoň máš prachy furt pohromadě
a neprožereš je za každej den.
...
EPILOG
Ó Spořko má,
ó spořko veliká,
snad naše prachy vážně ochráníš,
snad si z nás jen prdel neděláš,
a jak s volama s náma nemáváš. |
