Jako zátka se cítím dost stísněně, jsem totiž uvnitř láhve,hlavička mi teda kouká, ale jinak se ani nehnu, no nemám ručičky ani nožičkytakže jsem tu asi uvězněná na věky. Jsem v jakési továrně s mýmisestrami a bratry, všichni jsme tu v pasti uvěznění v láhvi, jedemspolečně na pásu a na jeho konci jsme dáni do krabice, je nás tam šest. Zjevnějsme nikam převáženi, neustále to hází, cinká a drncá.
Konečně stojíme… stojíme asi týden bez hnutí, pak do našíkrabice ze shora zajede nožík docela jsem se lekla, protože mi projel těsněkolem hlavy, jsem korek tudíž se nemůžu zpotit ale kdybych byla člověk nebojiné zvíře tak bych měla orosené a to nejen čelo.
Krabice se otvírá a dovnitř vklouzává něčí ruka, chytám měza hrdlo mojí flašky a já opět vidím denní světlo, no denní, vidím normálnízářivku. Byla jsem postavena na nejvyšší regál, to mi moc dobře nedělá, bojímse totiž bojím výšek, tak tam stojím a nekoukám dolů.
Okolo mne začaly proudit davy lidí, někteří projdou, jiní sezastaví a dívají se na mě a pár si mě dokonce vezme do ruky a prohlíží si mě,ale nakonec mě vrátí zpět. Jsem celá ulepená o těch všech rukou.
Začínám být unavená a usínám, když v tom mě někdo čapne, dal do košíku a odnesl mě. Vůbecnetuším co se děje, zas stojím na pásu ale není to jako v továrně, pás jekrátký a na konci mi do obličeje posvítí červené světýlko a pípne, nechápu coto bylo. Pak mě hodí do igelitové tašky a čeká mě další cesta, Tentokrát tohází miň než před tím a cesta taky netrvá tak dlouho.
No a je to, dali mě do lednice, no začíná mi být docelazima. Ležím, takže mě na spodek studí tekutina v mé flašce. Netuším jakdlouho tu jsem, ale když mě vyndávají , je tam plno smějících se lidí,někdo jdese mnou ven na zahradu a třese se mnou- asi budu zvracet korek.
Konečně přestal, ale namířil mě na oblohu a při tom mědloube palcem do hlavy (opravdu zvláštní zvířata) a z ničeho nic letím,jsem volná, nic mě netlačí, letím do nebe a jsem šťastná. A v tomnejvětším pocitu blaženosti se moje letová dráha mění a já opět padámk zemi , BUM! No tak to bylo docela pěkný ale co bude se mnou teď? Jde sempes, čuchá mi k hlavě svým studeným čumákem a poslední co vidím jsou jehorozevřená ústa ze kterých slušně zapáchá a jsou plna ostrých zubů…
Přede mnou se otvírá korkové nebe kde špunty z vín ašampaňského spolu žijí v míru a souladu.
