Minuty dnem běží dál,
chtěla bych povědět, že
včera sen se mi zdál.

Byla tam louka  a na ní rozkvetlá květina,
co na lásku slunce vzpomíná.
Svítilo jen pro ni, milovalo vůni její,
dnes po paprscích prázdnotou květy zejí.
Obloha je tmavá, černé mraky jí halí,
kyselé kapky jak slzy, půdu kolem zžírají.
Kam šlo slunce? Ptá se i ta květina,
na dny štěstí, lásky a tepla vzpomíná.
Neví co se děje, co dělat má,
ona pořád věří, stojí a jen potichu vyčkává.

Jednoho dne oči otevře a vidí světlo,
cítí zas to známé teplo.
Slunce vrátilo se k ní a ona už není sama,
je šťastná že na konci dožila se svého rána.
Tak květina umírá s láskou jedinou,
krásnou, citlivou a navěky milovanou.

Tímto můj sen se ukončil,
chci vstát ale nemohu,
svět se  semnou ve snu loučil,
ve tmě si teď pobudu.

Tys byl mé slunce a já tvá květina
co na lásku jen vzpomíná,
teď jsem ztracena v říši tmy
já věděla že sečteny sou moje dny.

Vloženo: 06.Listopad 2008 v 20:09.