"To jsou slzy Honzíku." odvětila babička vnoučkovi, kterého pohupovala na klíně. "Pláču vždy, když si vzpomenu na tvého dědečka."
"Babičko a kde je dědeček teď?" Optal se vnouček.
"Je v nebíčku. Tam patří všichni lidé, které milujeme a kteří byli hodní. A tvůj děda byl hodným člověkem. Miluji ho po dneška ..." (... "Miluji Tě, Oldřichu." ... "Jo, ale teď mě miluj tím, že mě necháš v klidu sedět." ... "Já jsem jen chtěla, aby jsi ... A pohladila jej po tváři ... "Nechej mě jsem řekl!" ... svou rukou odhodil její a nechal ji vztyčenou pro výstrahu ...)
"...ráda vzpomínám, jak mě tou rukou hladíval po tvářích a říkal mi krásná slůvka ..." (... "Oldřichu ..." ... "Dost!" ... mrštil rukou do prostoru. Rána. Marie si pohladila tvář, snesla svůj pohled směrem ke koberci ... "Já ti jen donesla kávu" ... odešla ... "Já ti na kafe seru!" ...)
"A babičko, jak dlouho jste s dědečkem spolu byli?"
"Krásných pětačtyřicet let, Honzíku." (... "s tebou jsem ty couro promarnil nejkrásnější roky svého života, jen díky tobě jsem přišel o všechno. Díky tobě! ...zvedla hlavu a slzy ji stekly po blůzce až na dřevěnou podlahu verandy ... "ale máme všecko, Oldíku, podívej tady kolem ..." ... "Máme?! "Máme?! Dřel jsem celá léta, aby´s měla kde složit hlavu, aby´s měla ty krávo kde složit hlavu!!!" ... "...Oldíku, prosím ..." ...pomalu poklekala na dřevěnou podlahu, skoro na ni dosáhla rukama. Hlava se ji ale v jedné chvíli prudce zvedla a pohled se obrátil k nebesům, její vlasy byly nahoru v mohutné jeho ruce. ... "Kurvo!" ... Mrštil rukou k zemi, rukou, která svírala její vlasy. Udělal tři kroky a práskl za sebou dveřma. ... "Zkurvených patnáct let s tebou!" ... a ona plakala ...)

"A řekni mi, babičko, kde jste se s dědečkem seznámili?"
"To už je dávno. Potkali jsme se náhodou v divadle. Odstěhovala jsem se od mojí maminky, tvé prababičky, do jiného města. Nikoho jsem v tom městě neznala. Tvůj dědeček za mnou přišel ..." ... (... "Madam, všiml jsem si, že nemáte pánskou společnost. Smím Vám nabídnout své rámě?" ... "Obávám se, že jste zde ve své společnosti, mladý muži." ... "Dovolte mi tedy, abych Vás své společnosti představil. Mé jméno je Oldřich Novotný, smím znát Vaše ctěné jméno, madam?" ... "Marie Müllerová." ... "Velice mne těší, Marie. Smím ještě jeden dotaz?" ... "Ach ano." ... "Jste němka?" ... "Nejsem, mám pouze německé jméno ..." ...)

"Dědeček byl tehdy velmi galantní, učaroval mi." Podívala se na Honzíka a na tváři měla krásný úsměv.
"No a od té doby jsme s dědečkem byli spolu. Skoro každý den. Já bydlela v malinké místnosti u statkáře za městem a dědeček u svých rodičů." ... (... "Maruško, jednou budeme mít taky takový statek a ty se budeš starat o naše zvířátka. A hospodyňka, která ti bude pomáhat, bude mít stokrát krásnější pokojíček, než je ten tvůj dnes" ...)
"Bydleli jsme tak Honzíčku dvě léta. Jeho rodičům jsem se představit nemohla."
"Proč to babičko nešlo?"
"Tehdy to nešlo. Byli lidé a lidé. Já jsem byla děvče, které muselo pracovat a oni byli rodina, kde pracovali pro ně."
"Babičko a proč jsi nepracovala u dědečka? Vždyť oni byli taky lidé." ... (... "nemůžeš se zahazovat s dívkou od dobytka, je to nepřípustné, aby chlapec rodinných poměrů, jako jsi ty, zahazoval své bytí s ní." ... Marie stála schovaná za stromem, mírně vzdálená od okna pracovny, ve které se v tu chvíli Oldřich poprvé zmínil o dívce svého srdce. Byla šťastná, že slyší ta slova, ta slova, kterými popisuje svou dívku. ...)
"Všichni jsme lidé a všichni jsme si rovni. Lidé s krásnými šaty, lidé s obyčejnými šaty i lidé s hvězdou na košilce."

"Bydlela jsem na tom statku ještě další rok. Starala jsem se o kozičky, koníčky i o kravičky. No a tvůj dědeček za mnou vždycky chodíval a jezdili jsme na koni. Jmenoval se Ořech. Měla jsem ho nejraději, byl statný a poslušný. Měl krásná hnědá kukadla ..." ... (... "Oldřišku, pojď za mnou, budeme si hrát." ... "Hrát kde?" ... "No u mě v pokojíčku." ... "Nevlezu tam. Ještě něco chytím!" ... "Ale Oldřišku ..." ... "Řekl jsem snad něco, ne? Žiješ jako prase, zavřená v kobce o pár metrech. Je mi z tebe na blití, když se na to podívám. Otec měl pravdu. Nejsi hodna nosit jméno naši rodiny!" ... významně se na Marii podíval. Ta jen stála a její pohled směřoval nikam. Neměla pro něj odpověď, nevěděla, proč to říká. Snad to věděl alespoň on. ... "Jdu domů, nebudu tady už ani vteřinu. Sbohem Marie.

"No a potom jsme se stěhovali." Povzdechla si babička. "Na tu chvíli jsem se těšila celé tři roky, co jsem znala dědečka."
"Babičko a co tvoje maminka, kde byla celou tu dobu?"
"Moje maminka zůstala tam, kde jsem se narodila, nebavily jsme se spolu, neměla jsem o ni žádnou zprávu. Začala jsem svůj život sama a jinde. Po dneška mě to moc mrzí, že jsem se s maminkou nikdy neviděla."
"Už nikdy babičko?"
"Už nikdy. Maminka zemřela to léto, kdy jsem se odstěhovala ze statku. Přišel mi tehda v den stěhování list, ve ktrém stálo, že maminka zemřela. ... (... "Proč pořád mlčíš. Chtěla jsi mě vidět. vyrušila jsi mě, když jsem balil a teď mlčíš. Nemlč!" ... "Maminka mi zemřela, Oldřišku." ... Seděla na lavičce v zámeckém parku a tiše vzlykala. ... "Přišel mi list, ve kterém to stálo. Budu si to vyčítat, opustila jsem ji a ona teď zemřela." ... Objal ji a políbil na čelo. Seděli v objetí jako na první schůzce, když šli po divadle do parku. Ona plakala a on ji otíral slzičky z tváří. ... "Je čas odjet Maruško." ... "Ano, já vím." ... vstali a pomalu se odebrali každý ke svým domovům. ...)

"Přestěhovali jsme se do malého městečka poblíž Brna. Koupili jsme si malý domeček, ve kterém bylo jen pár věcí. Žili jsme chudě, ale brzy našel dědeček práci v advokátní kanceláři."
"On byl soudce?"
"Byl právník. Jezdil pracovat do Brna a já bývala doma sama." ... (... "Jedu na týden do Brna, víš jak se máš chovat." ... "Ano Oldo, vím, ale také ty pamatuj na slušné vychování. Máš jen mě a já tebe." ... "Chceš tím něco naznačit?! Máš snad za to, že se neumím chovat, nebo že tam jezdím za nějakou jinou?! Marie!" ... Zvedl ji tvář proti své tváři. ... "Marie! Co si o mně myslíš? Můžeš mi na to odpovědět?!" ... sjel rukou ke krku a stiskl o trochu více. ... "Ale Oldo, vždyť jsi řekl to samé co já." ... Odhodil ji. ležela na zemi a on stál nad ní. Měl na tváři zvláštní úsměv. ... "Je mi z tebe na špatně, když se tady tak válíš. Nemám ani chuť se ti podívat do očí!" ...)
"No a tam jsme žili spokojeně dlouhá léta."
"Babičko proč už tam nebydlíš?"
"Když dědeček umřel, tak jsem už nechtěla bydlet v našem domě a odstěhovala jsem se tady." ... (... "Oldřichu jsi opilý!" ... "Sklapni! Co ty mi máš co poroučet?!" ... Zvedala jej ze země a snažila se mu pomoci do postele. ... "Nesahej na mě, kurvo!!! Řekl jsem, ať dáš ty špinavé ruce pryč!" ... Udeřil ji do obličeje. ... "Pojď odvedu tě do postele." ... Pomalu se ji podařilo zvednout jej ze země ... "Děvko!" ... vykřikl a rukama ji odhodil od sebe. Spadla na křeslo. On chvíli stál, snažil se udělat krok, ale spadl. Ona se na něj dívala, pomalu se naklonil dozadu a padal k zemi ... Zavřela oči ...)
"Zemřel mi v náručí, do poslední chvíle jsem jej hladila po hlavě a říkala jsem mu krásná slova." ... (... Oldřišku, já tě miluji." ... hladila jej po hlavě. Věděla že umírá. Ležel v krvi a pomalu mu slábl dech ... "Raději se dostanu do pekla, než abych na věky měl být s tebou v nebi. Nenávidím tě. Zničila jsi mi celý život. Nenávidím tě na věky v.........." ... "Na věky tě miluji, Oldříšku." ... zavřela mu oči ...)
"Nikdy tvého dědečka nepřestanu milovat, řekla babička Honzíkovi, políbila jej na čelo, zhasla světýlko a odešla ... Lehla si do své postele, přitiskla si na prsa fotku svého Oldřicha a usmála se. Ten úsměv ji už nikdy nikdo nevzal ...