Je to právě ta osoba, kterou když chytíš za ruku a řekneš: „pojď!“ – tak on půjde. Neřekne nikdy nejdu, nechci, ale je zde vždy, když to potřebuješ.
Přátelství obvykle začíná ve chvíli, kdy jeden druhému otevře své já, své nitro, svůj svět.
Ale kde přátelství zaniká? Je známo, že tam, kde končí přátelství, začíná láska. – Nechci být rýpavý, ale to je jedno procento ze sta. A ty ostatní?
Zase tak jednoduchá otázka to není. A co třeba situace, kdy od přítele čekáš jasnou odpověď a on ti ji nedá? Hmm? Pak už jenom uvažuješ PROČ toho proč se nedočkáš. Příště se už pak nezeptáš, přestože „on“ to bude čekat. No jo, pak nečeká už jeden od druhého nic, a tak se zavírá ta pomyslná brána do duše. A nepřijde ti to zvláštní. A pak najednou … „Přítel“, nebo teď už jen kamarád? Či dokonce Známý? … má narozeniny a t se přistihneš, jak do esemesky píšeš stupidní přání. Bezcitné a chladné jako řetězovky po mejlu. Pche! Prý hodně štěstí. Nepřišla ti ani doručenka. Ale tobě je to stejně jedno.
Přátelství šlo do prdele, ale můžeš ještě uvažovat, nebo spíše budeš čas od času uvažovat a vzpomínat. To máš nadosmrti. Ale o přítele jsi už přišel, stejně jako on o tebe.

Jak moc si vážíte svých současných přátel?